Vloni v květnu jsem neodolal nabídce, abych se znovu podíval do Norska. Docela jsem váhal, ve svých šestašedesáti letech mám svoje mouchy a vrtochy, ale manželka a o hodně mladší kolega Honza mě nakonec přemluvili. Na přípravu moc času nebylo, takže jsem oprášil svou starou výbavu, něco dokoupil na internetu a režnou nití zalátal přestárlý „zimní“ pracovní oblek. Holt, mladé jsem měl sebou jenom nadšení.

Text: Karel Pechanec, foto: autor

Syn nás vysadil sice na špatné benzince v Praze, ale díky mobilům jsme se s chlapci z jihočeské skupiny svolali. Cesta přes Dánsko byla pro mě nová, zajímavá, dlouhé sezení bylo ale vražedné. Nezapomenutelné bylo, když nám kuchař výpravy Karel předložil jídelní lístek na celý pobyt. Nejprve jsem si myslel, že si z nás dělá blázny, ale kdepak. Klobouk dolů.

U ostrova Hitra jsme strávili deset dní

Na vodě jsme byli denně, většinou na volném moři, asi do 20 km od pobřeží. Ulovené tresky měly i přes metr délky, vlny byly ještě vyšší. Úlovky, ubytování a zejména kuchyň byly prvotřídní, vyhnula se nám i vážnější ponorková nemoc, přestože jsme jednou nedopatřením vzali klíče od chaty na loď a vrátili se podstatně později. No, kluci si poradili.

Nové podmínky

Tento příspěvek jsem se však rozhodl napsat ze zcela jiných důvodů. Pokusím se porovnat podmínky mořského rybolovu, které se za deset let z mého pohledu změnily. Předně jsme měli k dispozici dvě podstatně bezpečnější a větší lodě. Sice trochu pomalejší, s naftovým motorem, ale pro čtyřčlenné posádky byly ideální. Denně nám kontrolovali palivo.

Jihočeští kluci byli vybaveni nejen notebookem s internetem, kde jsme hledali zprávy o počasí i v hodinových intervalech, ale i výkonnými echoloty. Doslova zázrakem (z mého šestašedesátiletého pohledu) bylo zařízení jménem GPS a v něm uložené souřadnice míst, kde se ryby dají snadněji ulovit. Velké vzdálenosti jsme tedy nepřeplouvali marně. Na rozdíl od mého archaického náčiní měli kluci k dispozici elektronické multiplikátory, nepřeberné množství jigových hlaviček a gum. Přes skutečnost, že jsem zvolil silnější splétanou šňůru, na dně moře skončily všechny moje čerstvě zakoupené pilkery.

No. To by asi bylo tak všechno. Ale jestliže se ještě někdy na sever Evropy vydám, určitě si pořídím i nové oblečení. To své jsem totiž na rozdíl od kamarádů každý den promáčel.

1 Komentář

  1. Jezdím již delší dobu pravidelně, ale vždy narazím na něco – alespoň pro mě – nového. A to je na tom to krásné. Dnes již s úsměvem vzpomínám na lodě a motory, s kterými jsme vyplouvali na Korlinu, Na Lipna, s kterými jsme začali pilkrovat, na různé samodomo nástrahy. Ale vždy jsem měl štěstí na partu. A doufám, že to tak ještě chvíli vydrží, i letos jsem dostal k 71. narozeninám od rodiny poukaz na zájezd. „Norkům“ zdar!

Napsat komentář