Jak ryby reagují na různé zvuky a vibrace

I když obyčejně nenápadným chováním při rybaření nic nezkazíme, známe i výjimky, kdy specifické zvuky mohou zvýšit naši šanci na úlovek vysněné ryby. Některé zvuky a vibrace mohou být pro ryby příjemné a lákavé, zatímco jiné u nich vyvolají útěkovou reakci. Věděli to už naši předkové.

text: Jozef Májský

V posledních letech s růstem zájmu o lov sumců se hlavně na vodních nádržích využívá při chytání vousáčů dřevěná vábnička. Blíže se touto pomůckou zabývat nebudu, psali o ní už mnohem zkušenější rybáři. Mě by více než technické parametry tohoto 30-40 cm dlouhého ohnutého „dřívka“ zajímalo, proč vůbec jeho šploucháním a tlučením o hladinu dokážeme přilákat sumce. Různými teoriemi se zabývat nebudu, ať v klidu „vykvasí“ a možná se dožiji i závěrečného rezultátu odborníků.

Rybolov pomocí lidského hlasu

Rovněž je známý podobný způsob lákání žraloků v Tichomoří, kdy jako vábnička slouží chrastítko z několika rozpůlených skořápek kokosových ořechů navlečených na liáně (drátě). Neodolají ani několikametroví žraloci a připlují se podívat, co se děje.

Některé ryby dokáží domorodí rybáři lákat i pomocí lidského hlasu. Například při lovu ryb z čeledi Stromateidae, připomínající vyšší kranasy,se rybář vykloní z člunu po prsa pod hladinu a vykřikuje hlasité „o-och“. V kalných vodách Senegalu a Nigeru i dnes vábí rybáři dravé druhy ryb z hloubky pět i více metrů pomocí náčiní nazývaného „kotio–kotio“ a „che–choja“.

Jde o kovové plíšky eliptického tvaru spojené tyčí, obyčejně ještě kombinované s peřím z velkých ptáků. Rybáři plavící se na piroze pak lákají ryby rytmickými údery tyče s plíšky o vodu.

Vibrace se také líbí

Od těchto záměrně vábničkami vytvářených zvuků je pak už jenom kousek k lákavým vibracím, které produkují některé tradiční i nejmodernější rybářské nástrahy. Může jít třeba o docela jemné vibrace, kterými dokázali rybářští virtuosové už v minulosti obelstít pomocí nástrahy z husího pírka mazaného bolena.

Zvědavého okouna nebo štiku ani zdaleka neodplaší hlasité plácnutí větší umělé nástrahy (plandavka, wobbler, různé gumy), naopak, vyprovokuje je k tomu, aby dravci připluli omrknout potenciální kořist. Při lovu přívlačí proto obyčejně nemusíme mít z poplašení dravců hlučnějším nahazováním obavy.

Jistě máte mnozí podobnou zkušenost jako já, že dokonce na ně může mít pozitivní vliv i necitlivé šplouchání vesly, když vláčíme z loďky. Často právě tyto zvuky a vibrace podnítí dravou rybu k útoku na vláčenou nástrahu až těsně u člunu. Opakovaně jsem byl aktérem i svědkem příhody, kdy se zvědavá štika přijela podívat na tvora, který se v jejím teritoriu ohání podivnými věcičkami.

Bylo to při lovu zooplanktonu pomocí akvaristické síťky, ale i při hlučném mytí gumáků. Zřejmě jde o přirozenou zvědavost lovce, kterého celkem přirozeně lákají zvuky podobné těm, které provázejí kupříkladu cachtající se ptáky ve vodě, mezi nimiž mohou být i mláďata vhodná k snědku.

Na tomto místě je nutné zmínit některé nejnovější umělé nástrahy, hlavně wobblery, které mají v sobě ocelové kuličky. Při pohybu vodou způsobují zvukové efekty a vibrace, které predátory lákají.

Nejen muška jenom zlatá!

Trochu v jiné situaci se ocitají rybáři lovící pomocí umělé mušky. Tradice a zkušenosti předků jim velí pohybovat se ve vodě co nejtišeji. A určitě není úplnou vzácností ani situace, kdy klopýtající rybář nechtěně odvalí pár balvanů, na dně zvíří sediment i s drobnými živočichy a po chvilce má na prutu rybu. Větší nebezpečí než hluk a vibrace představuje určitě náš stín na hladině. Zkušení rybáři dobře vědí, jak se mají při brodění pohybovat, aby nevrhali stín do lovného místa.

Samozřejmě, že ne všechny rybí druhy reagují na tyto podněty stejně! Mezi ty, které se snaží prchnout jako první, patří tloušti, jiné, třeba pstruh, hledají bezpečí v úkrytě pod kořeny.

Poučeni předky

Hluku a vibrací využívali naši předkové odnepaměti i při zahánění ryb do nastražených sítí nebo pastí tvořených z různého materiálu (sítě, ploty, kamenné hrázky, svazky proutí, sedící lidé v mělké vodě apod.). Na mnoha místech naší planety se tato metoda v různých obměnách uplatňuje ještě i dnes.

Rybáři kráčející mělkou vodou nebo stojící ve člunech mlátí bidly po hladině, aby plovoucí ryby nasměrovali požadovaným směrem. Může to být na tropických řekách, ale i docela blízko, kupříkladu v deltě Dunaje. S tímto obrazem se nakonec každoročně setkáváme i u nás při podzimních výlovech rybníků, kdy je nutné plašit ryby směrem do zatahující se sítě.

Když už jsem zabrousil k rybníkům, právě zde je možné zaznamenat, jak lze ryby vycvičit, aby na zvukové podněty reagovaly kladně. Podobně jako pověstní Pavlovovi psi i kapři nebo pstruzi se velice rychle naučí, že zabouchání na plechovou pramici souvisí s krmením, které se následně vysype do vody. Samozřejmě podmíněný reflex můžeme u ryb vypěstovat i pomocí jiného podnětu (zvuk lodního motoru atd.).

Jak chytré jsou ryby?

Ryby dokáží být mnohdy tolerantní i k velice intenzivnímu hluku a vibracím. To mohou potvrdit mnozí rybáři, kteří s oblibou chytají ryby v hlubokých jámách u mostních pilířů. Sám jsem zpod železničního mostu vytáhl nejeden úlovek. S přibývajícími roky jsem ale snášel rachot nákladních vlaků čím dál hůř, až jsem toto loviště úplně opustil. Ryby zde samozřejmě zůstaly, hluboká voda pro ně představuje lákavý habitat. Jejich koncentrace je zde větší než někde v tiché, ale mělčí zátoce, a často zde i zimují.

Obdobně se mohou kaprovité druhy ryb, které vyhledávají bentické živočichy, soustřeďovat v místech těžby štěrkopísků. Přikalená voda a naděje na chutné sousto pak nad rachotem bagrů, třídiček vytěženého materiálu a jiných technologických zařízení vítězí. Možná bych na to sám nepřišel, ale zkušení rybáři zjistili, že zde mají více záběrů než na romantických místech o kousek dál v rákosí.

Ryby i přes své malé mozečky dokáží velice dobře vyhodnocovat různé děje a situace, k nimž mají jisté genetické predispozice. Odnepaměti vyhledávaly kupříkladu stáda větších zvířat, která při pohybu ve vodě jednak kopyty rozrývala dno, jednak poskytovala i chutná sousta vyplavená z trusu.

Kdo někdy viděl plavení koní nebo napájení dobytka, ten mi jistě dá za pravdu. I v případě mořského rybolovu rybáři velice často vyhledávají při lovu některých druhů ryb přístavy, kde obyčejně neutichá vřava ani v noci, ale zato se do vody dostávají různé zbytky, které sem lákají ryby.

Lidské ucho – předchůdce sonaru

Je to téměř neuvěřitelné, ale naši předkové už před staletími dokázali najít hejna některých druhů ryb v podvodním světě na základě odposlechu jejich „vřavy“. Tato prastará tradice se ještě i dnes udržela na pobřeží Malajsie v Jihočínském moři.

Ve skutečnosti nejde o využití principu, na kterém je založený sonar, protože zdejším rybářům slouží k detekci ryb sluch. Na moře vyplouvají minimálně dva větší čluny vybavené sítěmi a jedna menší loďka s vůdcem lovné skupiny. Ten se na základě zkušeností na vhodném místě vyklání přes okraj plavidla a noří hlavu asi 30 cm pod hladinu.

Pak asi půl minuty naslouchá, několikrát tuto činnost opakuje, aby zjistil, jestli nezachytí zvukové projevy některých hlučnějších druhů ryb. Dokáže tak zjistit nejenom přítomnost ryb, ale i jejich množství.

Když je výsledek negativní, rybáři buď vyčkají na vhodné lokalitě a po necelé hodině pokus zopakují, nebo plují dál. V případě, že je ryb dostatek, dá naslouchající vůdce rukou znamení rybářům v člunech ke zpuštění sítí. Z nich pak vytvoří kruh a po zatáhnutí ryby vyloví.