Jak obelstít dospělé

Pro drtivou většinu ryb z našich zeměpisných šířek je typické, že se potomstvo svým vzezřením v značné míře podobá rodičům. Týká se to tvaru těla i zbarvení. Samozřejmě, že drobné rozdíly tu jsou…

text: Jozef Májsky

Třeba pstruží dorostenci mají náznak příčných pruhů, které pak dospělým rybám chybí, mladé kaprovité rybky pak nemají například červené ploutve jako jejich rodiče. Většinou je zbarvení mladých ryb méně intenzivní než u dospělců téhož druhu, kteří jsou zvlášť pěkně vybarvení v období tření.

Rovněž nelze najít podstatné rozdíly mezi rybími druhy, kterým je osud vlastních jiker a vylíhlého potěru lhostejný (lipan, kapr, okoun atd.) a na druhé straně u zástupců skupiny ryb, které pečují o snůšku jiker, popřípadě i vylíhlý plůdek (candát, slunečnice, vranka, sumec atd.). Snad i proto je v rybím světě rozšířený kanibalizmus a je zcela běžné, že mladé rybky mnohdy poslouží jako potrava svým starším příbuzným, rodiče nevyjímaje.

Omyl ichtyologů

U exotických ryb nacházíme také množství druhů ryb s podobnou strategií. V teplých mořích i sladkých vodách tropů a subtropů ale žijí ryby, jejichž mláďata se rodičům vůbec nepodobají. Nebylo proto ničím neobvyklým, že ichtyologové považovali dospělé ryby a jejich potomstvo za dva zcela odlišné druhy! Nejvíce příkladů je možné najít na korálových útesech, kde se to jenom hemží tzv. plakátovými rybami.

Obecně jsou tak přezdívány velice nápadně, kontrastně zbarvené ryby, které svým extravagantním šatem dávají najevo soukmenovcům v okolí své teritoriální nároky na jistou část útesu. Velikost teritoria těchto ryb – obyčejně páru – závisí od charakteru potravy, kterou se živí. Nejčastěji jsou to řasy, houby nebo drobní bezobratlí živočichové, včetně korálových polypů.

Lest potomstva

Protože výsek útesu o určité ploše dokáže uživit jenom jistý počet ryb daného druhu a žárlivý pár nesnese ve svém hájemství další příbuzné, jejich potomstvo se vypořádalo s agresivitou rodičů nebo tetiček a strýčků specifickou lstí. Určitě se tak nestalo ze dne na den, v průběhu fylogeneze ale mláďata mnoha druhů klipek, pomců, kněžíků a dalších korálových ryb získala úplně odlišné zbarvení, než mají jejich rodiče. Ti si jich pak tolik nevšímají a ve svém teritoriu je do jisté míry tolerují.

Když pak rybičky zesílí, postupně se začnou přebarvovat, až nakonec získají šat dospělých, s nimiž jsou už schopni svádět boje o teritoria. Asi by nebylo smysluplné vyjmenovat zde desítky druhů korálových ryb ovládajících juvenilní barevnou kamufláž.

Za indopacifickou oblast proto uvedu jako příklad jednoho z nejkrásnějších reprezentantů plakátových ryb – pomce císařského (Pomacanthus imperator), který pronikl i do Rudého moře. Pro dospělé ryby (dorůstají až do délky 40 cm) jsou typické žluté a modré pruhy na bocích a škraboška maskující oči, zatímco kovově modrá mláďata mají až do velikosti 8–12 cm na bocích koncentricky uspořádané bílé kruhy a elipsy.

Pro útesy v Karibském moři je zase typický o něco menší pomec sametovočerný (P. paru). Jak naznačuje jeho druhové jméno, základní zbarvení dospělých ryb je černé, krásně s ním kontrastují žluté okraje šupin. Mláďata tohoto živočicha jsou černá s pěti žlutobílými příčnými pruhy.

Klamání tělem

Je pozoruhodné, že jistou obdobou pestrých rybích společenstev z korálových moří jsou ichtyocenózy cichlid z velkých afrických jezer. Výskytem desítek druhů tlamovců (samice inkubují jikry v tlamce, resp. hrdlovém vaku) obzvlášť proslulo jezero Tanganika, kde ichtyologové už v roce 2003 rozlišovali například jen v rodě Tropheus 119 druhů a forem.

Mnohé z nich se živí porosty řas na balvanitém dně, přičemž si podobně jako korálové ryby vymezují a obhajují teritoria. Pokud jde o rodinný život tlamovců, tak pro tyto cichlidy je typické vytváření menších nebo větších harémů, v nichž nenápadněji zbarveným samicím vládne pestřeji vybarvený dominantní samec. Příkladem může být u akvaristů oblíbený tlamovec Duboisův (T. duboisi), dorůstající velikosti 10–15 cm.

I když u tohoto druhu rozlišujeme několik barevných forem, rozšířených v různých částech jezera, obecně u dospělých ryb dominuje modročerné zbarvení těla se žlutým až bílým příčným pruhem za skřelemi. I když je vnitrodruhová agresivita u tohoto druhu menší než u jiných zástupců rodu Tropheus, přesto mláďata neriskují potyčky s dospělými příbuznými, k čemuž jim do jisté míry slouží i úplně rozdílné juvenilní zbarvení.

Na rozdíl od korálových ryb poskytuje před soukmenovci ochranu vylíhlým rybkám (10–25 kusů) mámin hrdelní vak, v němž hledají jistou dobu při ohrožení útočiště. Přesto se nejprve rybičky s tmavšími proužky zdržují v úzkých štěrbinách, po čtrnácti dnech pak získají sametově černý šat s bílými tečkami a postupně se odváží i mezi své dospělé soukmenovce. Juvenilní zbarvení se u nich postupně změní v dospělácký šat asi ve velikosti 8 cm.

Podobné způsoby, jak dokáží mladé rybky obelstít své dospělé příbuzné rozdílným juvenilním zbarvením, aby tak snížily vnitrodruhovou agresivitu, lze najít nejen na korálových útesech nebo ve velkých afrických jezerech, ale v jiných vodních ekosystémech jsou vzácnější. Tato forma kamufláže se objevila v průběhu vývoje ryb opakovaně. Je zajímavé, že se s ní setkáváme častěji u vývojově nejmodernějších kostnatých ryb.