Protože jsem ještě donedávna sám lovil štiky takříkajíc „pod obojím“, tedy klasicky na rybku i moderní přívlačí, nebudu se pasovat do role rozhodčího mezi dvěma tábory rybářů, mezi kterými to občas trochu zajiskří.
Text: Jozef Májský
Jak se vyvine situace s používáním živých nástražních rybek pod vlivem ochranářských myšlenek, deroucích se k nám ze starších členských zemí EU, si netroufám předpovědět. Mám ale takové tušení, že „klasici“ zřejmě prohrají a budou se muset spokojit s mrtvými rybkami nebo kouskem rybího masa (ocásek, filety).
Z vlastní zkušenosti musím říci, že když nepoužíváme jemnější způsob – nastražení rybky za tlamku, tak její prošití nebo přímo nabodnutí za hřbet chce silný žaludek.
Správná montáž
Bez ohledu na zvolený způsob lovu bychom při lovu štiky v první řadě neměli zapomínat na přiměřené náčiní, které nám umožní bezpečně zdolat tohoto dravce. Na zřeteli mám především použití kvalitní koncové montáže.
Nahodit udici do vody, ve které žijí štiky, jen s návazcem z vlasce, považuji za krajně nezodpovědné. Opakovaně jsem byl svědkem toho, že štika prokousla i vlasec padesátku, proto použití ocelového lanka není anachronismem.
Jen tak je možné docílit mety, že chyceného dravce nezmrzačíme nebo mu dokonce nezpůsobíme pomalou bolestivou smrt. Když štika prokousne vlasec a skončí s háčkem v tlamě, není to pro ni většinou životu nebezpečné.
Podstatně tragičtější konec mívají ty případy, když si rybář po záběru vykouří ještě cigaretku a teprve pak zasekne. Když se nic mimořádného nestane a bylo použito kvalitní náčiní včetně ocelového lanka, úlovek s háčkem zabodnutým v jícnu nebo žaludku jde z vody jak po másle. Bodejť by ne!
Představme si, že jsme na místě štiky my. I když štika chycená „na měkko“ prakticky nebojuje, přesto obyčejně těsně u břehu dokáže s vypětím posledních sil prudce trhnout hlavou. A když byl použit pouze tenký vlasec, dosti často se octne na svobodě.
O takto poraněných dravcích se sice povídají různé báchorky, které obyčejně přeceňují sílu jejich žaludečních šťáv, ovšem exaktní výsledky nám chybějí. Sám jsem se tímto problémem nikdy hlouběji nezabýval, proto jsem byl trochu zaskočený příhodou, kterou jsem zažil zcela nedávno na vlastní kůži.
Vychrtlá půlmetrovka
Při ichtyologickém průzkumu menšího zabahněného říčního ramene jsem s málo výkonným elektrickým bateriovým agregátem neměl příliš velkou šanci ulovit větší rybu, zajímala mě hlavně rybí drobotina.
Proto jsem byl překvapený, když se mi u nody „otočila“ téměř půl metru dlouhá štika. Byla podezřele vychrtlá a nějaká netečná. Zřejmě trpí nějakou nemocí, pomyslel jsem si a chystal jsem se ji pustit.
Ještě jsem jí ale chtěl z břicha odtrhnout malou pijavici. Protože bez brýlí už moc dobře nevidím, sykl jsem bolestí. Z ektoparazita se vyklubal trojhák trčící ven ze štičího břicha. To už jsem mířil ke břehu, kde jsem s pomocí kapesního nože, který mi půjčil nedaleko lovící rybář, provedl „operaci“ postižené, kdoví jak dlouhou dobu trpící ryby.
Při tomto zákroku se mi odlomilo z trojháčku jedno ramínko. Po vivisekci měla štika sice proděravěné zažívací ústrojí, přesto její šance na přežití byly určitě větší, než s trojhákem zabodnutým v žaludku.
Odplavala celkem svižně. A tak jsem jí popřál hodně zdaru. Co dodat k této nepříjemné zkušenosti? Snad jen zopakovat, co jsem už napsal. Lov dravých ryb, a nejenom těch, je koníčkem pouze pro zodpovědné rybáře, kteří považují rybu za cítícího tvora a když si chystají „vercajk“ na lov dravců u vody, ve které žijí štiky, nesmí přistupovat k této činnosti lehkovážně.
Dokonce mě napadlo, že by (možná) nezodpovědných rybářů ubylo, kdyby byly „bezpečné“ metody lovu dravců zakotveny v rybářské legislativě a z času na čas by je kontrolovala rybářská stráž.
Diskuze k článku (0)