Poté, co jsem se strýcem ulovil svého prvního kapra, jsem už nemyslel na nic jiného než na zasvěcení svého života rybaření. Ten první souboj mi naprosto učaroval i přes to, že byl fingovaný a jednalo se o pytlačení.

Text: Josef Blahut, foto: Pixabay

O dnešní době, kdy si pomalu v každé větší vesnici vyberete v obchodě z obrovské nabídky rybářských nezbytností i zbytečností, jsme si tehdy mohli jen nechat zdát. Prvním problémem bylo tedy – na co chytat. Druhým, zásadnějším, jak si to obstarat. V mém věku mi ještě nedocházel význam peněz a rodiče by asi nebyli nadšení, kdybych si poroučel to či ono.

Jarek je Lubošovým bratrem a stejně jako on chytá od dětství. V té době však již byl oficiálním rybářem. Vlastnil povolenku a do rybaření i více investoval. Jednoho letního dne, nedlouho po mém prvním rybářském zážitku, k nám přijel s rodinou ze začouzené Ostravy na rekreaci.

Při této příležitosti mi daroval starý dvoudílný bambusový prut, který byl opatřen klasickým kolovrátkem. Dnešním dětem by byl tento naviják asi k smíchu, někdo by v něm možná viděl omylem naviják muškařský. Stejně tak prut by dnes ocenil spíše nějaký sběratel. Pro mě to byl v té době ale nejkrásnější dárek a už jsem se nemohl dočkat, až vyrazím na ryby…

Dříve byla tráva zelenější

Když vynechám politiku, myslím, že jsme měli dětství pestřejší a bezstarostnější. Odbočím trošku od tématu a lehce myšlenku rozvinu.

V době prázdnin a volna jsem se hned po probuzení krátce mihl doma. A pokud nebylo potřeba pomoct s něčím na zahradě a dvoře, už po mě nebylo vidu ani slechu. Celé dny jsme trávili venku.

Živili jsme se vším, co bylo poživatelné a co jsme odkoukali od starších kamarádů. I když byla 80. léta a v zemědělství se používaly tuny chemie, nebáli jsme se napít někde z potoka a nic se nám nestalo. Nikdo neměl strach z různých pedofilů a kriminálních živlů, takže jsme mohli beztrestně a bez zákazů od rána do večera dělat skoro vše, na co jsme si vzpomenuli.

Tím, jak jsme běhali pořád venku, jsme se naučili snad ještě v předškolním věku plavat. Nebylo to sice na překonání kanálu La Manche, ale jako prevence před utopením to bylo dostačující. Rád na tuto dobu vzpomínám a s ní souvisí i mé rybářské začátky s darovaným bambusákem.

Kousek od našeho domu končila vesnice a hned vedle byl menší rybník, spíše takové plivátko. Pro nás to byl jednoduše Fakláč. Název nesl podle nejblíže bydlící rodiny. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že je to esteticky jeden z nejhezčích rybníků v naší vesnici.

Vodní plocha je ze tří stran ohraničena lesem a podél čtvrté strany teče potok, který rybník napájí. Mezi potokem a rybníkem je asi třímetrový pruh pevniny, ze kterého jsme nejčastěji chytali. Kraje rybníka byly vždy hustě posety bujnými vrbami a neproniknutelnou hradbou rákosu, ve kterém jsme si rok co rok vyšlapávali cestičku tak, abychom se k vodě vůbec dostali.

Byla nás parta asi pěti kluků, kteří jsme bydleli na stejném konci vesnice a tento rybník nám sloužil jako rybářská výcviková základna. Každý z nás měl jeden starší prut s navijákem, a tak jsme tady společně bičovali vodu a metodou pokus-omyl se zdokonalovali. Hlavně jsme se ale nesmírně bavili.

Každému z nás bylo jedno, jakou výbavu má ten druhý, nic jsme si nezáviděli. Společně jsme seděli jen tak ve vlhké trávě, proklínali zdejší rezavé mravence a pokoušeli se přelstít nějakou tu rybku. V rybníku bylo nejvíc perlínů a karasů, v té době ještě obecných. Dále zde bylo relativně dost štik, méně kaprů a nádherní líni. K jednomu z kapitálních línů se váže i historka.

Zkáza bambusáku

Tak jak v jiné dny jsme se i toho dávného letního dne sešli u našeho rybníka. Všichni jsme se namačkali na malém ostrůvku, který vznikl při dávném pokusu o odbahnění části vodní plochy. S určitostí jsme ten den chytali na chleba nebo strouhanku. To byly pro nás univerzální nástrahy, které chutnaly jak rybám, tak i v době hladu nám.

Když si někdo strouhanku vylepšil vajíčkem, nedej bože nějakým posilovačem typu vanilkový pudink, anýz atd., to byl v té době pán! Pro mě nastal tradiční dril. Odmotat z navijáku potřebné množství vlasce, podívat se, jestli za mnou někdo zrovna nestojí a nahodit. Po případném záseku namotat a zase všechno nanovo.

V tu dobu jsem záviděl vlastníkům smekacích navijáků Rex a Stabil. Starý kolovrátek jsem měl v té době snad už jenom já. Proto mě už nebavilo nahazovat někam daleko, takže jsem začal chytat jenom na délku prutu. Kolem břehu byly v té době shluky vodních řas a mezi ně jsem se snažil trefit. Po chvilce jsem nahodil hned pod nohy a v relativně průhledné vodě sledoval, jak světlá kulička chleba, kterou jsem měl na háčku nastraženou, vždy zmizí a poté následuje záběr ryby.

Mohl jsem se s dosud neznámou rybou přetahovat asi tak minutu, když jsem uslyšel prasknutí a poté uviděl, jak přední část bambusáku padá do vody

Pak jsem zasekl. A buďto jsem měl dalšího perlína, nebo mi ryba utekla. Po jednom z těchto záběrů jsem jako tradičně zasekl a v rukou pocítil podobný odpor a sílu, jakou ze sebe vydával můj první kapr ze sádky na potoce. Protože jsem na nic podobného nebyl připravený a ani jsem vlastně nevěděl, jak se mám chovat, zmohl jsem se jen na tupé držení prutu a přidržování navijáku.

Mohl jsem se s dosud neznámou rybou přetahovat asi tak minutu, když jsem uslyšel prasknutí a poté uviděl, jak přední část bambusáku padá do vody. V tu chvíli ke mně dorazila noční můra každého rybáře. Částečně zbrkle, hlavně ale v úleku, jsem vrazil zbývající část do rukou kamarádovi Petrovi a skočil za přední částí prutu do vody. Vody zde bylo snad jen po kolena, rychle jsem tak ztracenou část nahmatal.

Zjistil jsem, že ryba vlasec nepřetrhla. Boj pokračoval. Okamžitě jsem z vody vyskočil a začal ulomenou částí rybu zdolávat. Petr mi v té chvíli zdatně sekundoval navíjením a tahem za vlasec. Pro skrytého pozorovatele to musela být událost k popukání, my jsme se v tu chvíli cítili jako bojovníci s medvědem!

Po chvilce jsme rybu přitáhli na mělčinu a zde začalo ještě větší rodeo. Nikdo z přítomných totiž nevěděl, jak rybu dostat z vody. U břehu sebou mrskalo něco pro nás ohromně velkého, zlatohnědě zářícího a my stáli jako solné sloupy.

Kdo a jak rybu tehdy vytáhl, to už nevím. Ale skláněli jsme se nad ohromným línem. Znavená ryba jen občas mávla ploutvemi a my přemýšleli, co dál. Dnes už vím, že jsem tehdy udělal chybu, když jsem si toho fešáka vzal domů. Měřil 56 cm a byl jedním z mých největších. V pozdější době jsem podobných ryb u nás v okolí chytil ještě několik, vždy jsem je už ale pustil. Odnesl to jen ten první. Já zaplatil prutem, on svým životem. S určitostí mě ale utvrdil v tom, že rybaření bude mezi mými budoucími koníčky vždy na prvním místě.

Napsat komentář