V životě každého rybáře někdy přišel klíčový moment, ve kterém si řekl, nebo si spíše uvědomil, že rybaření je to pravé, tedy to, čemu by chtěl zasvětit svůj život a volný čas. Většina z nás měla toho svého tatínka, nebo dědečka rybáře, popřípadě partu kamarádů, která je k vodě přivedla.
Text: Josef Blahut, foto: Pixabay
Já nikoho takového ve svém okolí neměl. Tatínek se vždy spíše věnoval zahradě a jiným koníčkům. Rybaření ho však v životě míjelo, popřípadě jen lízlo a nezanechalo na něm žádné trvalejší stopy.
Šťastnou náhodou, nebo možná řízením osudu, jsem se ale narodil do rodiny, kde dvě rybářsky zapálené osoby žily, a to můj strýc Luboš a Jarek. Vzhledem k tomu, že strýc Luboš od malička vyrůstal v okolí mé rodné řeky Dyje, nebyl mu tento koníček cizí. Řízením osudu po svatbě přesídlil na Vysočinu a i zde se snažil svou vášeň nešidit.
V krajině protkané rybníky to tak těžké není. Menší problém však je, pokud tyto vody obhospodařuje státní rybářství a ne místní rybářský spolek. Vzhledem k tomu, že od této doby už uplynuly desítky let, snad mu jeho pytlácké začátky budou odpuštěny. On ale ten můj povedený strýc byl stejně v mých očích živočich.
Nedělalo mu problém chytit do ruky užovku, abych si ji mohl prohlédnout, a myslím, že někdy měl z podobných vylomenin větší radost než já. Asi ve čtyřech letech jsem se u něj jednoho letního dne shodou okolností objevil se svými rodiči. I když od té doby uplynulo už dost času a dětské vzpomínky zase tak obsáhlé nejsou, tento den si budu pamatovat až do smrti. Stal jsem se totiž rybářem.
Hle, kapr!
Vzhledem k tomu, že strýc občas neuměle pytlačil jen tak bez prutu a navijáku – pomocí špulky silonu, splávku a háčku – nějakého toho kapra udolal. Vytvořil si na jednom menším potoku poblíž vesnice přehrazením jednoduchou sádku, kde mu ryby bez nutnosti zabití vydržely podle potřeby.
Místo to bylo dost odlehlé a nedostupné a občasný kolemjdoucí zde nic podezřelého nepostřehl. Už asi nikdo nevzpomene, proč jsme v tento památný den se strýcem na toto místo šli. Možná jsem doma zlobil, možná našim strýc slíbil kapra, to už není důležité. Důležité je, že mi slíbil, že si chytím rybu.
Nemohl jsem se dočkat. Když jsme se k potoku dostali, strýc mi důrazně řekl, abych hlídal, že se nejprve podívá, jestli v potoce nějaké ryby jsou a nachystá udici. Jestli jsem opravdu hlídal nebo se spíše bál v době strejdovy nepřítomnosti, to už nevím. Každopádně se za chvíli strýc vynořil z křovin a volal mě.
Když jsem přišel na místo, uviděl jsem potok ne širší než metr. Potůček zde byl umně přehrazen kamennou hrází a za ní se ve vzniklé tůni točila spěchající voda. Strýc mi na místě strčil do ruky kolečko vlasce a poručil mi, abych dával pozor, kdyby náhodou něco zabralo. Až po delším sledování tůně jsem uviděl na hladině plaváček z kousku polystyrenu a husího brku.
Z ničeho nic se ale plaváček vydal proti proudu potoka a v tu chvíli na mě strýc zakřičel, abych tahal, protože něco zabralo. Vůbec jsem nevěděl, jak mám vlasec tahat, udělal jsem tedy to nejlehčí – začal couvat pryč od potoka. V tuto chvíli jsem poprvé v životě ucítil tah ryby, souboj s protivníkem, kterého jsem dříve nepoznal.
To byl ten opravdový okamžik, kdy se v mé mysli něco zlomilo. Má životní cesta dostala opravdový cíl. Budu rybářem! Dnes už není důležité, že šlo o padesáticentimetrového kapříka, kterého mi strýc na háček předem navlékl. Účel, který tato metoda měla splnit, snad vyváží nesportovnost okamžiku. Pro mě je důležité, že jsem zažil a poznal něco nového, něco, co mě do té doby míjelo. Od této doby tedy ze mě byl rybář, tedy zatím jen v hlavě. Co ale dál?
Hned od tohoto okamžiku jsem začal přemýšlet, jednoduše a předvídatelně, jak mou zálibu rozvinout. K tomu mi však chybělo to zásadní – prut s navijákem a pár nezbytných drobností. Každý rybář starší třiceti let mi určitě potvrdí, že v tehdejší době byla po rybářském vybavení větší poptávka než nabídka.
Diskuze k článku (0)