Dnes jsem si šel lehnout o něco dřív. Už jsem skoro spal, když tu najednou jakoby někdo hodil kamínek do tůně, se z mého podvědomí vynořila vzpomínka. Nenávratně přerušila spánek a přinutila mě usednout ke klávesnici počítače.

Text: Stanislav Kovář

Je to už hezkých pár let. Bylo to uprostřed léta, když jsem si pořídil nový, poměrně drahý prut a zkoušel proniknout do tajů feederového chytání. V té době to byla novinka. Nejprve jsem nastudoval teorii, teprve pak jsem vyrazil k vodě.

V ten památný den jsem se už nemohl dočkat konce pracovní doby. Jen jsem dorazil domů, začal jsem si horečně připravovat vše potřebné k lovu. Dělal jsem to tak zaníceně, že si toho všimla i žena a puzena zvědavostí mi dokonce nabídla doprovod. Nutno říci, že to nikdy předtím neudělala.

Spíše jsem ji musel přemlouvat a stejně v drtivé většině případů zůstala pod nějakou výmluvou doma. Dokonce tehdy stačila doběhnout do blízkého obchodu pro čerstvé rohlíky. Prý musím nabídnout rybám to nejlepší! Ale já věděl, že to bylo hlavně proto, abych se v případě nezdaru nemohl vymlouvat, že se pečivo drobilo a nedrželo na háčku.

U vody jsem byl jako první. Ona ještě musela něco neodkladného vyřídit. Přesto slíbila, že během půl hodiny dorazí za mnou. Řeka, kde se příběh odehrál, byla Otava ve Strakonicích. Místo, kde jsem s novým prutem poprvé nahodil, bylo pod jezem na Křemelce, hned vedle zimního stadionu.

Řeka plná ryb 

Otava ve městě byla poměrně bohatá na všechny druhy ryb, včetně už tehdy chráněné parmy. Žili tu dokonce i větší kapři a líni. Jako doma se tu cítili velcí cejni a drobné bílé ryby. Za nimi se sem stahovali také dravci.

Byli tu okouni samotáři, ale i slušné štiky. Tedy malý rybářský ráj – pod kopulí města. Jedinou nevýhodou toho místa bylo, že při chytání z náspu pod jezem, nebylo možné zapíchnout vidličku do kamenného dláždění. Nezbylo mi nic jiného, než si nahoře na cestě najít větší kámen a prut jím podložit.

Pak už jsem na háček nastražil první kousek čerstvého rohlíku, naplnil krmítko a konečně nahodil. Usadil jsem se pohodlně vedle prutu, bez trička a v krátkých kalhotách. Slunce hřálo naplno a já se nakonec vyzul i z pantoflí.

Netrvalo to dlouho a jemnou špičku prutu ohnula první ryba. Byl to docela pěkný cejn, který vzápětí dostal svobodu. Byl jsem rozhodnutý, že to, co v dnešní premiéře na feeder chytím, to taky pustím. Pak ale události dostaly trochu jiný spád.

Seděl jsem u prutu asi patnáct minut, když ke mně po pěšině proti proudu řeky přicházel rybář. V ruce držel prut. No, a když přišel blíž, na jeho vestě jsem uviděl odznak rybářské stráže. V tu chvíli jsem si uvědomil, že s sebou mám všechny potřebné doklady, jen občanský průkaz jsem si zapomněl v autě před domem. Když jsme se pozdravili a on navázal řeč, snažil jsem se být maximálně vstřícný.

Jen aby ho snad nenapadlo mě zkontrolovat! Dokonce jsem i vstal a popošel za ním skoro až k samému jezu. Začal mi vyprávět, že mu před chvílí dole pod mostem spadla obrovská štika a že přijel na Otavu až z Českých Budějovic. Přes hukot padající vody jsem mu moc nerozuměl a slova spíše odezíral z jeho rtů. Od svého nahozeného prutu jsem daleko nebyl. Jen na pár metrů.

Prut ve vodě

Když jsme byli v nejlepším, najednou za sebou slyším hlas manželky: „Co tam děláš! Něco ti táhne prut do vody!“

Jéžišmarjááá! Rychle jsem se snažil zabránit nejhoršímu. Ale nestihl jsem to! Prut se na kameni zhoupl a poroučel se do hluboké vody pod břehem. A já, jak jsem byl rozběhnutý, jsem právě o ten kámen zakopl a dosti nešťastně skončil ve vlnách za ním.

Při nekontrolovaném skoku do vody jsem se otřel hlavou o jeden z vyčnívajících velkých ostrých kamenů na okraji břehu a pak na okamžik ztratil vědomí. Chladná voda mě ale hned probudila a já si pomalu uvědomoval, co se stalo a co se děje.

Pokusil jsem se postavit. Voda mi sice sahala téměř pod krk, ale podařilo se. Asi dva metry ode mě plaval na hladině napůl potopený prut. Uchopil jsem ho. Když jsem ho zvedl nad hladinu, na druhém konci vlasce jen cosi slabě zaškubalo a já s rukama nad hlavou vytáhl už jen prázdný háček.

Ze břehu to všechno sledovala moje žena a porybný. Cosi na mě volali, ale přes hukot jezu jim nebylo rozumět. Připadal jsem si jako omámený. Pomohli mi na břeh. Když jsem se konečně postavil na pevnou zem, cítil jsem, že mi po čele stéká do očí něco teplého. Krev! Naštěstí manželka přijela autem. Naložila mě a jeli jsme rovnou do nemocnice. Tam jsem vyfasoval pět stehů na čele a lékař navíc konstatoval lehký otřes mozku. Přežil jsem se štěstím, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř, kdybych trefil kámen naplno. I na rybách jde prostě někdy o život. A nejen rybám.

1 Komentář

  1. Kateřina Chlumska Odpovědět

    Rybarina je nejen krásný, ale i drsný koníček a často se vyplatí, že u vody lovec není sám…

Napsat komentář