Text: Jozef Májsky, foto: autor
Je třeba ale konstatovat, že mnozí živočichové si leklé ryby ani nevšimnou, zatímco pro jiné může i pořádně odležený šupináč představovat pochoutku, za kterou se vyplatí ujít nebo proletět i pár stovek metrů, když jejich citlivé čichové receptory podráždí závan rybiny. Zpočátku ještě může jít o libou rybí vůni, protože se ale rybí maso velice rychle rozkládá, už za pár hodin se jedná spíš o typický puch, který je lidskému nosu zvlášť odporný.
Je zajímavé, že rybí zdechliny mají své „obdivovatele“ v každém stupni rozkladu. Úplně čerstvé nebo jen maličko odležené mrtvoly ryb představují chutné sousto pro celou řadu masožravých živočichů. Typický ichtyofág, jakým je vydra, se asi na mrtvou rybu jen tak lehce nevrhne, ale určitě bez námahy získanou kořistí nepohrdne kolčava, tchoř, liška nebo dokonce medvěd.
Nepohrdnou ani ptáci
Divoká prasata pak zkonzumují i trochu více odleženou rybu. Mezi ptáky je snad ještě širší spektrum zájemců o takto lehce nabytou kořist. Kromě brodivců – volavek a čápů – se rádi přiživí i rackové a krkavcovití ptáci – vrány, krkavci, straky, nakonec i vládcové vzduchu – dravci, orly nevyjímaje. Někdy, například po havárii, kdy uhynou metráky ryb, se dostane na všechny. Jindy můžeme být svědky lítých soubojů třeba o kadáver jediného kapra nebo candáta.
Někdo by se mohl domnívat, že když z jakéhokoli důvodu nenaleznou uhynuté ryby výše zmíněná zvířata, mohou tyto zdechliny vyjít vniveč. To se stane zcela výjimečně, protože příroda má v záloze řadu drobných bezobratlých, kteří se specializují právě na úklid nejrůznějších mršin. Ovšem důležité je, aby se nacházely na souši.
Mezi prvními hodujícími se objeví kovově lesklé mouchy bzučivky (rod Lucilia nebo Calliphora) a masařky obecné (Sarcophaga carnaria). Když je much hodně, za pár hodin dokáží larvy těchto much spořádat i několikakilogramovou rybu.
Další bezobratlí
Brouky můžeme zastihnout na povrchu zdechliny, častěji jsou ale zalezlí pod ní nebo v tělní dutině. Oranžově a černě příčně páskovanými krovkami je nápadný, až kolem dvou centimetrů dlouhý hrobařík obecný (Nicrophorus vespillo), nenápadnější je mrchožrout znamenaný (Oeceoptoma thoracica), velice plochý černý brouk se žlutooranžovým štítem, který je trochu menší (1,5 cm) než jeho příbuzný.
Je zajímavé, že když je zdechlina malá, tak o ni mohou mrchožrouti svádět urputný boj, přičemž ale vždy bojují pouze samičky se samičkami a samečkové mezi sebou.
Z nakladených vajíček se vylíhnou černé larvy, které se živí mrtvolou a rychle rostou. Pak se zakuklí a líhne se další generace brouků. Rybí kadáver vyžíraný zevnitř larvami much a brouků se postupně scvrkává, až z něj zůstane pouze splasklá kostra potažená šupinami, která rovněž postupně podlehne rozkladné činnosti hub a bakterií.
Když ryby uhynou v chladnějším ročním období a jejich zdechliny nezkonzumují larvy hmyzu, často dojde k jejich postupnému vyschnutí – mumufikaci. Při oteplení se pak rovněž stanou potravou hub a bakterií.
Příroda neplýtvá
I mrtvé ryby se zapojí do potravních řetězců – někdy v podvodní říši, jindy na souši. Poslání funebráků z hmyzí říše se může zdát někomu odporné, bez jejich činnosti by se ale potravní řetězce zpřetrhaly a náš pobyt u vody by se stal prakticky nesnesitelným.
Na této problematice je traumatizující pouze ta skutečnost, že na zvýšeném počtu rybích zdechlin se podílíme my, lidé, nejrůznějšími nevhodnými zásahy, které nejednou způsobují hromadné úhyny ryb. Doufejme, že se situace v blízké budoucnosti zlepší a ryby budou hynout v našich vodách míň než dosud, i když tím připravíme mrchožrouty o pravidelné hody.
Diskuze k článku (0)