Hrouzek obecný

Poznávací znaky

• Tělo hrouzka obecného je protáhle vřetenovité s protaženou ocasní částí.
• Šupiny jsou poměrně velké.
• Spodní vysunovatelná ústa mají v koutcích dva vousky, které dosahují většinou jen k přednímu okraji oka.
• Hrdlo je často hladké bez šupin, u některých jedinců je ve střední linii jen řídce pokryté šupinami.
• Oči jsou velké a posunuté k temeni hlavy.
• Zbarvení jedinců z proudících vod je obvykle výraznější než těch, kteří žili ve vodách stojatých.
• Hřbet je hnědý nebo nazelenalý.
• Na bocích těla je řada šesti až dvanácti velkých tmavých skvrn.
• Párové ploutve jsou nažloutlé a jsou ozdobeny skvrnami.
• Na ocasní ploutvi jsou skvrny nepravidelně rozptýlené, což je dobrý odlišovací znak od našich dalších druhů hrouzků, kterým tmavé skvrny na ocasní ploutvi splývají do zřetelných pruhů.

• Další dva tuzemské druhy hrouzků (Kesslerův a běloploutvý) mají štíhlejší tělo než hrouzek obecný.
• Na ocasní ploutvi mají nevýrazné skvrny uspořádané do jednoho nebo dvou proužků (hrouzek obecný zde má nepravidelně rozeseté výrazné tmavé skvrnky, jen s náznakem řad).
• Vousky mají obvykle delší než hrouzek obecný, dosahují až k zadnímu okraji očí.
• Mladé parmy obecné mají 4 vousky.

Hrouzek Kesslerův
kaprovití (nové zařazení do čeledě gobionidae – hrouzkovití )

Hrouzek běloploutvý
kaprovití (nové zařazení do čeledě gobionidae – hrouzkovití )

Parma obecná
kaprovití

Hrouzek obecný je všeobecně rozšířený druh většiny mimopstruhových vod, objevuje se ale i v klidnějších úsecích některých podhorských pstruhových vod.

Vyskytuje se i v menších průtočných rybnících s tvrdým dnem nebo i v údolních nádržích.

Dospělí jedinci žijí při dně mezi kameny a v nerovnostech dna.

Hrouzek je poměrně náročný na množství rozpuštěného kyslíku ve vodě a špatně snáší přílišné oteplení vody v době nízkých letních průtoků.

Hrouzci se většinou vyskytují v hejnech, zvláště mladší kategorie. Jen ti opravdu velcí (20 cm a více) spíše samotářsky.

Plůdek a patrně i dospělé ryby jsou pohybově aktivní výhradně v denní době.

Potravu vybírá ze dna vysunovatelnými ústy, kterými nasává usazeniny.

Při tomto sání hrouzek zasune do měkkého dna celou přední část hlavy až po oči.

Při příjmu potravy oči nehrají velkou roli, vzhledem ke svému uložení na temeni hlavy spíše slouží k orientaci a vnímání okolí a nepřátel.

Živí se zooplanktonem (perloočky, buchanky), larvami pakomárů, vážek, jepic, muchniček a chrostíků.

Hrouzek obecný dospívá většinou ve druhém roce života.

Tření probíhá hromadně v květnu až červnu při teplotě vody 12–18 °C.

Vytírá se na písečný podklad nebo na proudem omyté kořínky rostlin.

V místech společného výskytu se obvykle kříží s hrouzkem běloploutvým a vzácně i s hrouzkem Kesslerovým.

Při výběru techniky obvykle vítězí plavaná, s jemným náčiním jej lze velice snadno ulovit i na položenou.

Jako nástrahu je možné použít kousky žížalek, masné červy, larvy vodního hmyzu, těsto nebo housku.

Bere vcelku důvěřivě a razantně potápí splávek.

Hrouzek v létě často nepohrdne ani malou rotační třpytkou nebo marmyškou s červíkem.

Vzhledem k menším rozměrům a výskytu v hejnech jej lze často ulovit i do čeřínku.

Hrouzek je velmi účinnou a houževnatou nástražní rybkou.