Hořavka, půvabný parazit

Při vyslovení slov ryba a parazit se většině rybářů zřejmě vybaví ryby napadené pijavkami, tasemnicemi, kapřivci nebo jinými trapiči, kteří znepříjemňují rybám život a leckdy mají za následek i jejich smrt. Může ale nastat situace, že se z beránka stane vlk a jako parazit se chová ryba?

text: Jozef Májsky

Odpověď je kladná, přitom nemusíme vycestovat ani do exotických zemí. Jeden ze šupinatých parazitů totiž žije i v našich vodách. Je jím drobná kaprovitá rybka, hořavka duhová (Rhodeus amarus). Její raná vývinová (ontogeneze) stadia totiž parazitují na některých sladkovodních mlžích. Pozor, vývin není totéž, co vývoj (fylogeneze).

Skutečnost, že hořavka patří mezi ostrakofilní rybí druhy, tedy ty, které ukrývají své jikry do některých mlžů, zná zřejmě hodně rybářů. Jestli si tohoto unikátního způsobu tření všimli naši předkové už před staletími, to nevím. Ale podle literatury je jako první popsal až v roce 1858 Krause.

Následně (v roce 1869) Noll zjistil, že jikry odebrané z žáber větších sladkovodních mlžů patří této kaprovité rybě. Na základě starších poznatků je často i dnes interpretován vztah mezi hořavkou a mlžem jako vzájemně prospěšný. Novější výzkumy ale odhalily, že o oboustranně výhodný mutualizmus nejde, nýbrž o jednostranný parazitizmus, jehož obětí je mlž.

Za pomoc, kterou poskytuje hořavce při inkubaci jiker, se mu totiž nedostává žádné reciproční odměny. Larvy velevrubů a škeblí se sice přichytávají na kůži ryb, kde prodělávají část svého vývinu, když vysávají tkáň hostitelské ryby, ovšem prakticky nikdy jim tuto službu neposkytne hořavka duhová. Ta se glochidiím mlžů obratně vyhýbá.

Vztah hořavky a mlže

Zájem o mlže ze strany této drobné rybky (5–7 cm) začíná s příchodem jara, když teplota vody dosáhne 16–22 °C. Samci se oblečou do působivého svatebního šatu, kterému dominuje červené zbarvení břišních partií a na rypci jim naroste třecí vyrážka. Méně výrazné zbarvení samic se příliš nemění, ovšem pod vlivem hormonů jim naroste dlouhé kladélko, které nezřídka přesahuje délku těla. Často měří až kolem 10 cm.

Tato elastická trubička je vynikajícím nástrojem, s jehož pomocí při třecím aktu samička naklade mezi žaberní lupínky mlže 1–4 jikry. Kladélko zasune do vyvrhovacího otvoru (sifonu) své oběti a pomocí nashromážděné moči bleskově jikry vypudí. Celá operace trvá pouze zlomek vteřiny. Samec pak následně vypouští mlíčí v blízkosti přijímacího otvoru mlže.

Spolu s nasávanou vodou se tak spermie dostanou do žaberní dutiny měkkýše, kde jikry oplodní. Samice při jednom tření naklade od 20 do 40 jiker. Protože se třecí období často protáhne až do začátku srpna a jikry klade v několika dávkách, jejich celkový počet za sezonu může mírně překročit dvě stovky. Jako unikátní „inkubátor“ ovšem neposlouží každý mlž.

Jak vybrat hostitele

Hostitele pro své potomstvo samička pečlivě vybírá podle jeho kondice. Sleduje hlavně kvalitu vody vycházející z vyvrhovacího otvoru. Podle množství kyslíku, který obsahuje, dokáže vyhodnotit kyslíkové poměry v žaberní dutině mlže. Vybírá si pouze exempláře s vhodnými parametry, proto neklade jikry do mlžů, kteří už hostí velké množství vyvíjejících se embryí, ale hledá jedince s nejmenším počtem jiker a embryí.

Z velkých jiker (3 mm) s množstvím zásobního žloutku se líhnou embrya během 48 hodin po oplodnění a v žaberních komůrkách mlže se ihned přichytí pomocí špičatých výrůstků. Brzy se jim výrazně rozšíří ploutevní lem protkaný jemnými vlásečnicemi, který zabezpečuje pomocí difúze příjem kyslíku a rovněž vylučování nepotřebných metabolitů.

Když přijde bouře

Embrya hořavky pod ochranou mlže ovšem nemají vždy úplně idylický život. Může třeba přijít bouře, mlž zavře lastury a omezí filtraci vody. Tuto krizovou situaci embrya zvládnou tak, že přejdou na metabolické získávání kyslíku ze zásobního glykogenu, který rozkládají (glykolýza). Vývin embryí hořavky duhové v žábrové dutině mlže trvá asi 20–30 dní v závislosti na různých podmínkách.

Rozplavaný plůdek opouští svůj bezpečný „inkubátor“ tehdy, když dosáhne velikosti kolem 10 mm. Jedná se tedy už o celkem velké rybky, které jsou po všech stránkách schopné vést samostatný život. Obyčejně se zdržují v hustých porostech vodních rostlin, kde se živí drobnými bezobratlými. Jak rostou, tak postupně přecházejí na rostlinnou potravu, dospělé ryby konzumují prakticky pouze jemnolisté rostliny, sinice a řasy.

Populační hustota hořavky duhové na vhodných lokalitách bývá vysoká, proto do žaberní dutiny jednoho mlže naklade postupně svou snůšku jiker i několik samic. Je celkem běžné, že na jednom velevrubovi nebo škebli parazituje i přes sto embryí v různém stupni vývinu.

Nelze pochybovat o tom, že život mlže ovlivňuje i podstatně menší počet těchto droboučkých rybích příživníků. Jednak s ním soupeří o kyslík, jednak ho výrazně omezují při filtraci potravy. A v neposlední řadě mu poškozují žaberní tkáně. Mlži se snaží parazitaci zabránit několika způsoby.

Nejběžnější strategií jsou prudké stahy svalstva, kterými se mohou zbavit nechtěných podnájemníků. Naši mlži ovšem tímto způsobem vypudí minimum jiker a embryí, podstatně úspěšnější jsou v tomto směru jejich asijští příbuzní. Někteří mlži z vod Dálného východu dokáží vyvrhnout až 50 % jiker tamních druhů hořavek téměř okamžitě po jejich nakladení do žaberní dutiny.

Oplodňování je výsada

Rozmnožování se neúčastní všichni samci stejnou měrou. Výsadu oplodnit jikry mají přednostně nejsilnější jedinci s nejvyšším hierarchickým postavením v houfu těchto ryb v té které lokalitě. Protože tyto kaprovité rybky stabilní páry netvoří, nejvíce partnerek získají samci, kteří si dokáží obsadit nejkvalitnější teritoria.

Centrem jejich miniteritoria je samozřejmě mlž jako důležité lákadlo pro samice. Je třeba ale říct, že ani menší samečci bez vlastního teritoria nejsou úplně bez šance. Aby dokázali přenést své geny na potomstvo, uchylují se k různým fíglům. Asi nejběžnější je parazitická strategie, kdy nenápadně čekají někde za bukem, tedy spíš za stulíkem.

V okamžiku, kdy samice snese jikry, prudce vyrazí co nejblíže k přijímacímu otvoru mlže, kde vypustí mlíčí. V jeho žaberní dutině pak proběhne kompetiční boj mezi spermiemi dominantního samce a jeho vychytralých sousedů.

Kdy ke tření vůbec nedojde?

Výsledky výzkumů naznačují, že ne vždycky vítězí geny nejsilnějšího. Na rozdíl od mnoha jiných kaprovitých ryb, u nichž životnost spermií ve vodě nepřesahuje tři minuty, jsou spermie hořavky duhové pohyblivé o něco déle. Samci se přitom během reprodukčního období účastní podstatně většího počtu pářících aktů než samice.

Z reprodukční biologie druhu je jasné, že pro zachování stabilní populace v lokalitě je nevyhnutný dostatek mlžů. Když je jich málo, boje samců jsou tak časté a zuřivé, že se méně věnují páření, klesá počet oplozených jiker a rybí populace se začne zmenšovat. Při jistém nepřiměřeně vysokém počtu samců na jednoho mlže se pak obhajoba teritoria stává natolik energeticky náročnou, že se jí zřeknou i nejsilnější samci a k tření vůbec nedojde.

I když scénář vzájemného vztahu parazitické rybky a mlže není ještě zcela kompletní (a nějaké detaily bude potřeba doplnit), přesto jde o velice zajímavý příběh. Kdyby podle něj vznikl film, určitě by zaujal nejenom milovníky ryb a rybáře, ale i širokou veřejnost.