Text: Zdeněk Hofman, foto: Lenka Hofmanová
Poslední den znamená jenom pět hodin lovu. V jednu odpoledne musíme odjet. Ráno vstávám co nejdříve a před osmou už vrtám jako zběsilý. Je nejvyšší čas, kolem deváté přijíždí asi dvacet natěšených rybářů. Zakrmuji první várku. Zdokonalujeme bitevní pole a dírky vrtáme do kruhu tak, že sedíme uprostřed. Nemusíme zbytečně přebíhat a přenášet věci.
Pstruzi berou jako zběsilí, úlovky nestiháme ani počítat. Každou chvíli ožije i jeseteří dírka, ale rybička či žížala zlákala zase jenom pstruhy. Se sluníčkem začíná led znovu praskat, jenže dnes jsme již otrlejší a hlavně víme, že může zabrat jeseter jeseterovič rusalkov a na tento fakt je i strach krátký.
Poledne se blíží. Do vody sypu poslední várku návnady. Kousky žížal a rybiček mizí v temné hlubině. Přemýšlím, jestli nemám vyvrtat ještě několik dírek, protože pstruzi přestali brát, když najednou Lenka vyskočí ze židličky.
„Splávek je pryč. Několikrát ťuknul a zmizel,“ praví a rychle zasekne. Na rozdíl od mých retrocajků má moderní výzbroj, která se jí teď bude hodit. Během několika vteřin totiž zjistí, že zabral rusák č. 2.
Nechová se však jako můj kliďas a od samého počátku táhne jako parní lokomotiva. Uhání pořád pryč. A když Léňa přitáhne brzdu, začne kroužit kolem nás. Rychle vytahuji ostatní pruty, ale do jednoho se stejně zamotá. Uvolňuji brzdu a sleduji souboj.
Svatý Petr je spravedlivý a dal každému z nás jednu šanci. Pevně věřím, že i Lenka vyhraje. Konec bitvy je však v nedohlednu.
„Je tam, je tam! Už ho vidím!“ volá po několika nekonečně dlouhých minutách dramatického souboje nadšená rybářka. „Je nádhernej, jak ho vyndáme?“
To už klečím u dírky a pln úžasu sleduji rybu, která pluje těsně u hladiny. Je to fantastický pohled do jiného světa. Najednou se nečekaně zastaví. Rychle strčím ruce do vody a nahmatám ocas.
„Dnes to bude pozadu, nevadí?“
„To je jedno, hlavně ho vyndej.“
Zprvu jde hladce, pak ale narazím na problém. Nemůžu prostrčit prsní ploutve, které se vždy zašprajcnou za okraj dírky. Prekérní situace nejde zvládnout, začínají mi mrznout ruce. Rybu ale nepustím v žádném případě. Nakonec se mi podaří připlácnout k tělu nejdřív jednu a pak rychle i druhou ploutev.
„Je náš!“ volám vítězně s jeseterem nad dírkou.
Léňa má neskutečnou radost. Sluníčko svítí, ledy pukají a my se smějeme. Máme druhého jesetera ruského, který měří 101 cm.
A takového přejeme i vám.
Tak ať berou.
Diskuze k článku (0)