Text: Zdeněk Hofman, foto: Lenka Hofmanová
Ráno mě probouzí žízeň. Ihned si vzpomenu na vypitá piva a panáky. Co nejrychleji se přemísťujeme z útulného penzionu na ledovou plochu, ale hokej hrát nebudeme.
Dnes budeme lovit dál od břehu, protože v sobotu prý tady bývá největší šrumec. Na jesetery vyvrtáme tři dírky, které budeme každou hodinu zakrmovat. Začínám s rozmočenými granulemi.
Pak přijdou na řadu nakrájené rybičky, žížaly a občas přisypeme kukuřici. Kromě rybiček zkusíme nastražit i granule a hlavně žížaly, protože mám spadeno i na okouny.
„Mám ho! Mám jesetera! Pane Bože, je obrovskej! Lenko, to je on!“
REKLAMA
Celé dopoledne však berou jenom pstruzi. Je to pěkná rybařina, ale pro splnění našich snů potřebujeme jinou rybu. Je krásný, slunečný den a v poledne můžeme dokonce odložit i bundy. Teplé počasí však vyvolává jeden zásadní problém. Led se začíná zahřívat a praskat. Je to nepříjemný pocit, když se při sebemenším otřesu nebo chůzi ozývají strašidelné zvuky. Až z toho mrazí v kostech. Praskliny přibývají a po poledni ledovou plochu pro jistotu opouštíme. Majitel Vašek nás ubezpečuje, že to nic není a led se jenom rozpíná. Pohoda je však pryč a pud sebezáchovy nám velí změnit program.
Přemístíme se k molu, u kterého je zamrzlá pramice a veškerou pozornost tak soustředíme na okouny. Místa s úkryty totiž vyhledávají.
Zabydlujeme se na loďce a dírky vyvrtáme kolem ní a mola. Chytat v pramici na dírkách vypadá hodně komicky, ale cítíme se bezpečně a v kombinaci s lahodným svařáčkem se vrací i ztracená pohoda.
Zkoušíme smačky a žížaly, až se konečně objeví pěkný okoun. Lahodné sousto však nedobere a zmizí pod lodí. Hozenou rukavici okamžitě zvedáme a následuje štvanice. Pruhovaní kluci se každou chvíli ukazují, ale nezaberou. Prvek očekávání nahrazuje pocit zklamání. Dnes pruhatce prostě nechytíme. Sluníčko zapadá a začíná se ochlazovat.
„Končíme,“ navrhuje Lenka.
„Skočím si chytit alespoň jednoho pstroužka. Led už nepraská a nechci odejít s prázdnou,“ navrhuji manželce.
„Tak dělej, já tady na tebe počkám, ale jen chvíli.“
Opatrně našlapuji k našim dírkám uprostřed rybníka. Jsou už namrzlé, ledový škraloup musím odstranit botou. K žížale napíchnu kousek rybičky a nástrahu spustím do dírky, kterou jsem celé dopoledne zakrmoval.
Drama začíná
V tu chvíli jsem na jesetera vůbec nepomyslel. Chtěl jsem co nejrychleji chytit jednoho duháka a zapadnout do vyhřáté hospody. Venku jsme už dávno sami. Splávek najednou popojel k okraji dírky, pak přejel na druhou stranu, kde se potopil a zmizel pod ledem. Rychle zkontroluji brzdu, v duchu počítám do pěti a zaseknu. Prut se ohne, ale nic se neděje. Žádný zběsilý úprk rozzuřeného pstruha, prostě nic. Pomalu navíjím a cítím, že táhnu něco těžkého. Ani nevím, jestli jde o rybu, protože se to vůbec nehýbe. Najednou se tajemný předmět vynoří u dírky a já zkoprním úžasem.
„Mám ho! Mám jesetera! Pane Bože, je obrovskej! Lenko, to je on!“
Sled dalších událostí si přesně nepamatuji. Jeseter se bez jakéhokoliv odporu nechal přitáhnout až k dírce, kde mi ukázal obrovské, hnědobílé tělo. Viděl jsem však jenom kousek, který zakryl celou dírku a mohl jsem si na něj dokonce i sáhnout. Pak se polekal, asi pochopil, že ho lovím a začala opravdová bitva.
Vymotal spoustu vlasce z pravěkého kolovrátku, který vydával šílené zvuky, jak hrčel do ticha usínající přírody. Dvacítka vlasec ustála všechny výpady a Léňa s Vaškem sledovali poskakujícího rybáře, kterému se splnil dětský sen. Ulovil obrovského jesetera ruského.
Nejde ven
Vyhrnuji si rukávy a nořím ruce do ledové vody. Zdolaná ryba stojí u dírky hlavou. Je hodně velká a mám strach, že nepůjde prostrčit. „Rusáci“ mají navíc krátký rypák, musím ho uchopit za skřele. Mrznou mi prsty, ale za chvíli je můj. Měří 107 cm. Šílím radostí a při západu slunce tančím vítězný indiánský tanec. Byla to náhoda nebo pomohlo pravidelné zakrmování? Teď je mi to jedno. Uvidíme zítra.
Kdybych psal román, následovala by scéna s bujarou oslavou. Život má však jiné pořadí. Za hodinu už spím jako štěně.
Diskuze k článku (0)