Text: Jozef Májsky
Ichtyofauna ČR byla až do konce 20. století o zástupce této čeledi ochuzena. Když jsme v období budování socialismu jezdili k Černému moři, setkávali jsme se zde s několika druhy mořských hlaváčů, kteří v mělkém litorálu patří k nejběžnějším rybím druhům. Většina tehdejších československých rekreantů netušila, že jeden z vyslanců těchto černomořských ryb žije i ve slovenském úseku Dunaje a dolní části jeho přítoků.
Na konci 20. století
O hlavačku mramorovanou (Proterorhinus marmoratus), drobnou rybku (5–7 cm) se tehdy rybáři příliš nezajímali, takže mohla nejednou uniknout jejich pozornosti. Snad i proto byla zjištěna v ČR poprvé až v roce 1994 v nádrži Mušov. Dá se ale předpokládat, že v řece Moravě se vyskytovala už o nějaký ten rok dříve. Kdy tento původem mořský druh nastoupil svou pouť z černomořské oblasti proti proudu Dunaje, to ale přesně nevíme. Přírodovědci se o něm zmiňují ve svých pracích až v 19. století. Ke konci 20. století jej postupně následovalo několik dalších druhů hlaváčů, tentokrát ale z rodu Neogobius.
Černý svatební šat
Hlaváč černoústý, jak ho pojmenovali naši ichtyologové, byl u nás poprvé zjištěn na soutoku Moravy a Dyje (říční km 70), měl by se tedy vyskytovat jak v řece Moravě, tak i v dolním úseku Dyje. Jak v Dunaji, tak i zde tento benticky žijící druh vyhledává členité prostředí s úkryty, výborně mu vyhovuje například kamenné břehové opevnění, které představuje vhodný biotop i pro hlavačku mramorovanou. Jinak preferuje písčité a písčitojílovité dno.
Podobně jako hlavačka, má i hlaváč černoústý skvrnité maskovací zbarvení, celkově ale působí světlejším dojmem. Tedy kromě samců v době rozmnožování, jejichž svatební šat může být téměř černý.
Na první pohled se hlaváč od hlavačky liší především tím, že nemá nozdry protažené v tenké rourky a na přední části hřbetní ploutve (v její zadní třetině) má výraznou černou skvrnu. Podle ní tuto rybu zřejmě Rusové pojmenovali „byčok krugljak“. Prsní ploutve jsou vzhledem k velikosti těla mohutné, břišní jsou spojeny v oválný terč, který má slabě vyvinutý okraj a zasahuje až k řitnímu otvoru. Řitní ploutev je dlouhá. Tento krátkověký druh, který v našich podmínkách pohlavně dospívá už ve druhém roce života, dorůstá do délky 15 cm, ojediněle až 20 cm. Jikry ukládá v úkrytech. Období tření je poměrně dlouhé, od dubna až do září. Potravu hlaváče černoústého tvoří vodní bezobratlí – hlavně měkkýši, korýši, larvy hmyzu a drobný plůdek ryb.
Právě proto, že konkuruje cennějším druhům ryb a požírá jejich potomstva, je považován za nežádoucí invazivní druh.
Aktivita hlaváčů výrazně klesá s poklesem teploty vody pod 6 °C. Když v březnu dosáhne teplota 10–12 oC, začíná jejich tření. Nejintenzivněji probíhá reprodukce koncem dubna a počátkem května, ale někdy se rozmnožování protáhne až do srpna. Samec obyčejně udělá v písku pod kamenem jamku, kterou zpevní výměškem přídavné pohlavní žlázy. Pak sem naláká jednu, dvě i více samic. Ty během tření pokryjí dno jamky jikrami, které samec následně oplodní. Plodnost samic je v průměru 1400 jiker na jikrnačku. Jikry mají eliptický tvar, délku 3,3–4,6 mm a šířku 1,5–2,1 mm.
Samec snůšku jiker pečlivě ochraňuje
Svůj poklad čistí od nečistot a pohybem ploutví přivádí k vyvíjejícím se zárodkům čerstvou, okysličenou vodu. Během čtvrtého až sedmého dne se líhne potěr, který asi dva dny tráví zásobní žloutek a pak se začne samostatně živit drobnou potravou. Z pozorování vyplývá, že reprodukce představuje pro samce značnou zátěž. Velice zhubnou a velké procento z nich po tření uhyne.
V Azovském moři ročci dosáhnou délky 4 cm, dospělé ryby zde dorostou obyčejně asi 14 cm, v Kaspickém moři 5–9 cm a v Černém moři až 25 cm. Pohlavní zralosti dosahuje tento druh, podobně jako i v našich sladkých vodách, už v druhém roce života a do reprodukce se často zapojují rybky jen o trochu delší než 5 cm. Hlaváč černoústý (i přes svou velikost) představoval pro obyvatele kolem Černého, Azovského i Kaspického moře zpestření potravy už v minulosti. Lidé ho sušili jako chipsy, které zapíjeli vodkou. Ve 20. století s rozvojem konzervárenského průmyslu byly pak rybky o délce nad 9 cm průmyslově loveny a v druhé polovině století byly i k nám dovážené konzervy „byčky v tomatě“. Matně si vzpomínám, že byly celkem chutné.
Doufejme, že se nepůvodní hlaváč černoústý, resp. i další druhy z rodu Neogobius, například hlaváč říční (N. fluviatilis), nestanou v příštích letech postrachem našich vod a nerozmnoží se natolik, abychom je museli lovit ve velkém a dělat z nich konzervy.