Norská výprava nám začala tak, jak bychom to nepřáli ani nepřátelům. Rozbité auto a v Norsku žádný ochotný mechanik. I přes tyto útrapy jsme se nakonec do kempu dostali.
Foto: www.rybolovnorsko.cz
Druhý den po vydatném spánku a načerpání nových sil bylo nejdříve potřeba vrátit zapůjčené auto zpět do Mosjoenu. Volba padla na Ganju s Ričim. Původně plánovaný odjezd prvním trajektem nevyšel, takže chlapci odjížděli až v 10.40.
Vrátit se měli podle propočtů v 16.30. V tomto nám dost pomohl pan domácí, který nám zajistil jízdní řády místních autobusových linek. Zbytek osádky vyplul na moře s tím, že kluky vyzvedneme u přístaviště trajektu a po jejich návratu budeme zase lovit společně.
Jak jsme se mýlili! Kluci vyrazili směr Mosjoen a zbylá osádka vyplula na jižní stranu ostrova. První zastávka byla na včerejším halibutím místě, ale tentokrát jsme skončili bez úspěchu.
Přesunuli jsme se trochu jižněji k ostrůvku Ranskjeret. To nebylo špatné místo. Druhý drift a MifakM dostal do prutu kopanec. Několikaminutový souboj byl odměněn treskou obecnou v délce 86 cm. Zatím největší ryba! No vida! Po několika dalších chvílích Mikulčák hlásí: „Něco mám! Ale co, to nevím. Možná malá treska.“
Mořská kočka
Ve skutečnosti se chystalo jedno z prvních příjemných překvapení. Souboj trval snad jen pár desítek sekund, když se z hloubky 20 m na hladinu podíval vlkouš. „Kočka!“ zařval překvapením lovec.
Ruce se mu rozklepaly a samým rozčilením najednou nevěděl, co dělat. „Kousne mě! Já se bojím ji chytit,“ pokřikoval Mikulčák. Vše ale zvládl s naprostou bravurou a kočička se za chvilku svíjela v bedně. Při boji o holý život si ještě stačila překousnout ocasní ploutev. Ten zvuk nám zní ještě teď v uších. „Křup, křup…“
Děsivé.
Slabá chvilka
Do druhé hodiny odpolední jsme se ještě pokoušeli něco ulovit na stejném místě, ale zabírali jen malí keleři a třepotalky, tedy malé tresky obecné. Změnili jsme tedy místo a vydali se nad podmořskou lavici. Ta stoupala z 278 na 60 m a pak padala hloubka do 212 metrů.
Podle našeho mínění to bylo ideální místo pro halibuty. Zvláště pak, když podloží bylo čisté, vlastně jen z jemného písku. Toto místo nás však velmi zklamalo. Jindy by možná všechno bylo jinak, ale teď to stálo za houby. Kromě jednoho kotevního lana s 5kg závažím bylo toto místo bez úspěchu. Ale souboj se závažím byl opravdu parádní. Prut ohnutý až k hladině, mrtvý tah, neskutečná hmotnost…
„Že by halibut nebo mořský ďas?“ dohadovali jsme se na lodi. Zklamání pak bylo opravdu velké, ale i o tom je rybařina.
Vydali jsme se k přístavišti trajektu pro kluky. Kolem tří jsme jim zavolali, jak na tom jsou a kde vlastně jsou. Jenže žádnou potěšující zprávu jsme se nedozvěděli.
„Jsme ještě v Mosjoenu“ Aha… Takže v žádném případě nemohli plánovaný trajekt stihnout. Domluvili jsme se tedy, že pro ně přijedeme k poslednímu trajektu v devět večer. Ještě pár desítek minut jsme zkoušeli štěstí na jižní straně ostrova, ale bez valného úspěchu. Menších ryb kolem 40-60 cm jsme lovili mraky, ale po těch jsme až tolik netoužili. Vraceli jsme je moři a pokoušeli se o štěstí dál. Jenže nic…
Vrátili jsme se tedy na chatu a čekali na příjezd našich kolegů. Od pana domácího jsme si půjčili auto a na devátou večer jsme pro ně přijeli k trajektu. Připluli zničení, vycucaní, unavení, hladoví, bez nálady a bez peněz. Šílený účet výletu! A to jsme ještě nevěděli, co vše je během cesty potkalo.
Výletníci
Vydalo by to na samostatnou kapitolu. Takže jen ve zkratce. Po příjezdu k autoservisu začala anabáze s hledáním klíčů od našeho auta, neboť nikdo z přítomných mechaniků o ničem nevěděl. Když už je po hodinovém hledání našli, klukům ujel autobus před nosem a museli čekat na další spoj, který jel za hodinu. Udělali si tedy prohlídku městem a ve stanovenou dobu byli u zastávky. Uběhlo 10 minut, nic… Dalších 10 minut, ale autobus nikde. Jede to vůbec? Jízdní řády u norských zastávek prostě nenajdete. Je to jen tyč s obrázkem autobusu.
Zeptat se taky nebylo koho a tak kamarádi zkoušeli stopovat. Podle výrazů místních řidičů jim ale jen způsobovali šok. Asi nikdy nezažili, aby někdo stopoval. Naštěstí autobus nakonec se zpožděním přijel. Díky tomuto zpoždění mohli trajektu na Loktu jen zamávat. Takže měli další čtyři hodiny čas na prohlídku města. Nakonec se ale šťastně dopravili až na ostrov. Celkový účet za půjčení jedné kraksny se vyšplhal na 6000 Kč.
Zlepšíme si náladu
Po večeři a krátkém odpočinku jsme opět vyrazili na moře. Tentokrát na severní stranu ostrova. Dohodli jsme se, že se vydáme poblíž majáku Utoybaen. Na místo, kde dno vytváří dvě podvodní skály s 10m plochami asi 50 m od sebe. Tento výběr byl přímo pohádkový. Alespoň pro tento den.
Co nához, to treska polak. Ale ne všechny parádní souboje skončily vítězstvím rybáře! Pár nedobraných a promarněných záběrů nám ale náladu zkazit nemohlo, ryby v délce do 80 cm jsme navíc posílali do moře dorůst. A že jich bylo! Příjemně znaveni jsme se pak vrátili domů, kde nás čekala ještě druhá směna ve filetárně. Každý jsme měli tři nebo čtyři ryby.
Diskuze k článku (0)