Text: René Plzák, foto: www.buenavista.cz, Pavel Straka
Každý den zářící slunce vysoko do blankytně modré oblohy nevyjde. Taková je tvář světa, v němž žijeme. A jeden nenápadný dvaatřicetiletý chlapík, neuvěřitelně zapálený do lovu sumců, bojuje posledních pár let podstatně častěji s jiným, o mnoho zákeřnějším protivníkem, jehož nelze ulovit ani pomocí vábničky, bójky či na mastné pelety.
Zhoubná nemoc se zamračeným rakem ve slovním základu je hrozbou pro každého, avšak obětavý kolega má za sebou k dnešním dnům třetí sérii několikaměsíčního utrpení. Ebro ho, jak říká, jednoznačně chytlo za srdce. Jen vlivem opakujících se peripetií po návratu ze subtropického kraje kamarád nechce znovu pokoušet osud. Ale vrátím se na začátek našeho přátelství.
Příšerně zvídavý chlapík
Roman Matula… Jedno jméno z osmičlenné skupiny, která vyrazila na Ebro na výpravu jménem Silurus Tour. Po cestě odpovídám na vlnu otázek, ale ty nejdotěrnější stále přicházejí od jedné osoby. Řídím klidně napříč Německem a představuji si, jaké to bude žůžo, až ten zvídavý chlapík usne.
Kolem Lyonu (10 hodin jízdy) už nevím, kde mi hlava stojí. Při sebemenší příležitosti řízení předávám onomu mluvkovi. Další sérii otázek začínajícího sumcaře v ostravsko-polském nářečí už nevnímám. Spím jako špalek.
Po příjezdu si chlapi ze skupiny vybalují věci a zároveň chystají nádobíčko. Věcné otázky kolektivu týkající se přípravy montáží, návazců či obsluhy motorových lodí, rozdivočelý Romaňák slyšet nemusí. Vše prý má totiž vyladěné z našich povídek a článků. Do posledního detailu! Aktivní rybář jde lovit nástražní kapry dvě hodiny před ostatními, zatímco celá parta rybářů nasává atmosféru v příjemném prostředí malého baru.
To už ale malý neposeda dávno nahodil a číhal u feederů, kdy první šupinatý dobrovolník srkne zrnko kukuřice. Odměnou pro kapříka prý bude plavba v postroji Tomi-Plzák se třemi Ownery, a to jen v omezené vzdálenosti od bóje.
Touha po sumci
Ráno má Roman vše nachystáno na bójky a křičí: „Hoši, tak poďme už, bo sme na Ebru, kde to neni žadna řiť! Tu pry sumci berou z břehu i na prazdny haky.“ Sympatický mladík s „kratkym zobakem“ mi někoho silně připomíná, ale položit mu jakoukoliv otázku si netroufám, jelikož nechci riskovat další kulometnou palbu českých a polských výrazů. Chvílemi mám potíže rozumět zkomoleninám, naštěstí pointa vždy vypluje včas.
Partu před bójkováním rozděluji na dvě podskupiny a flotila o třech plavidlech může vyrazit. Místa pro první den lovu volím nedaleko od sebe, abych mohl začínajícím sumcařům pomáhat a aby přitom nebylo 15 bójí v jediném vějíři. Roman je seznámen (z článků, knih a jiné dostupné literatury) se všemi způsoby lovu sumců, jen si prý potřebuje vše osahat a ověřit, jestli moc nekecáme. Další větou – „Hned po zahajeni je okuřim u nas na Hartě, kde je sumcu plna řiť!“ mě stále se pohybující čmelák rozesmává do bezvědomí.
Dobrá, pomyslel jsem si a postupně ukazuji práci s echolotem. Přesně si už nepamatuji počet úlovků zmíněné výpravy na bóje či vábničku, ale dodnes si živě vybavuji, jak vyhlášený lovec sumců na Ostravsku reagoval při pohledu na reagující ryby. „Chlapi, tohle je vic, jak ňaka šlejška!“ Podivnému výrazu jsem se pousmál, přestože mi nebyl na 100 % znám, avšak jakási představa „něčeho“ zde byla!
Vábnička s echolotem tomu člověku jednoznačně učarovaly a popravdě jsem v jeho osobě viděl sám sebe někdy před sedmi lety. Tehdy byl mou nejoblíbenější nástrahou na španělské sumce úhoř, což právě hyperaktivnímu Romčovi dělalo menší problémy. Ihned po ataku na nástrahu zasekával, protože prý nemohl vydržet ten stres, když sledoval obrazovku, na které mu kolem nástrahy rejdí sumec.
První nezdary jsem komentoval slovy: „Všechno špatně.“ To se kolegovi na mnoho dalších let vrylo do paměti. Bójkové montáže zvládal chlapík během prvního dne a nebyl vůbec líný nastražit tučné kapry i svým sousedům.
Před koncem zmíněné výpravy sbírám zbytek odvahy u baru Rancho Rio Ebra a chlapíkovi konečně kladu záludnou otázku: „Koho ty mi vlastně svou vizáží připomínáš?“
Bez mrknutí oka vystřelil ohromující odpověď: „Nevim, jak tobě, ale jednou v tramvaji mi ňáka baba povida: Ty vypadáš jak Lenin!“
V momentě nebylo potřeba dalších odpovědí, protože originál Vladimír Iljič v mladším vydání lovil celý týden sumce po mém boku a já se to dozvěděl až poslední den.
Pokračování příště.
Diskuze k článku (0)