Text: Milan Tychler, foto: autor
Neúspěch se přičte na vrub kormoránům a špatnému zarybnění. Netvrdím, že by kormoráni našim vodám prospívali, ovšem trpělivost rybářů v mnoha případech také za moc nestojí, jak jsem si nesčetněkrát sám ověřil.
Proč to říkám?
Jez na řece Dyji ve Znojmě mě potrápil a nebyl jsem daleko od konstatování, že pod ním nic není. Když si připravíte všechno tak jako vždycky, přihlédnete k momentální situaci, použijete jemné náčiní, lákavou nástrahu a ono se neděje zhola nic, pak začnete mít vážné pochybnosti nejen o sobě, ale i o vodě, ve které lovíte.
Jak se tohle všechno seběhlo? Jednoduše. Docela zajímavý jez mě přinutil ke krátké ranní zastávce, více času jsem mu vzhledem k pracovním povinnostem věnovat nemohl. Znamenalo to vstát opravdu brzy, veselé to nebylo. Pohled z okna by mnohé zahnal zpět do postele. Žádný východ slunce, které včera nemilosrdně pražilo, nýbrž těžké mraky válející se nízko nad střechami domů. Mám po náladě. K vodě jsem se těšil, protože na prut jsem si nesáhl docela dlouho.
Příliš neotálím a vyrážím na cestu. Čím více se blížím k cíli, tím lépe obloha vypadá, ovšem slunečný den dnes s největší pravděpodobností nebude. Není to tedy nic moc, ale když nebude pršet, sláva!
Cestou přemýšlím nad taktikou, kterou bych měl zvolit, ale je to těžké, protože o jezu a rybí obsádce pod ním nevím zhola nic. Viděl jsem ho jen velmi krátce letos na jaře, kdy zde byla docela vysoká voda, a v širokém okolí nebyl nikdo, koho bych mohl alespoň trochu vyzpovídat.
Jdu tedy zcela do neznáma, ale i to mě vždycky láká. Nakonec stejně vím, že většina informací není spolehlivá a někdy i silně zavádějící. Místní vás dokážou „nakrmit“ takovými nesmysly, že vám z toho jde až hlava kolem. Ale je to vždycky hlavně o tom, na koho narazíte. Když o tom přemýšlím, tak je někdy opravdu lepší nevědět nic, spolehnout se na svůj nos a těšit se, co přijde. A přesně tak tomu dnes bude.
První obhlídka jezu ukazuje, že vody je zde asi tak polovina oproti tomu, co jsem viděl minule a zcela překvapivě tu je všude velké množství vodní trávy, která dokáže pořádně potrápit. Faktem ale je, že může skrývat velmi pěkné ryby. Za nějaký ten ztracený háček anebo krmítko to jistě stojí. Když si nejsem jistý, co vlastně budu chytat, pak připravím vnadicí směs co nejvíce univerzální, aby zaujala co nejširší rybí společenství. Znamená to předložit opravdové rybí dobroty.
Krmná směs
Do krmení přidávám sladké sušenky, trošku konopí, možná i špetku zajímavé rybí moučky, v každém případě drobné pelety. Nesmíme zapomenout na masné červy a sladkou kukuřici. Když všechny tyto věci spojíme v rozumném poměru do správného mixu a přidáme ještě trochu zajímavé vůně, pak si můžeme být jisti, že nějaká odezva nastat musí.
Jenže člověk míní a řeka či okolnosti mění. Zkrátka a dobře, nefunguje to. Pod tímto jezem není zrovna příhodné místo k pohodlnému posezení, ale když chcete, tak se na břehu vždycky zařídíte tak, aby to bylo na nějakou dobu alespoň trochu snesitelné.
I já nacházím plácek jako dlaň a několika hody jen s lehčím krmítkem se snažím najít pod jezem nějaké čistější místo, na kterém bych předložil svou nástrahu a trochu vnadicí směsi, které podle mého názoru nemůže odolat nic, co má v této vodě ploutve. Po chvíli kousek čistého dna opravdu nacházím a tak přichází na řadu krmení a připevnění návazce s nástrahou.
Mám mírné obavy z vodního porostu a tak si pro začátek připravím nezvykle silný návazec – je to šestnáctka. Pro mě opravdu silný návazec, protože obyčejně začínám s dvanáctkou.
Myslím, že v tomto případě je to pochopitelné a omluvitelné, neboť nechci zbytečně hazardovat a ztrácet ryby mezi vodním rostlinstvem. Dvanáctku háček považuji za přiměřený ke čtyřem masným červům, které hodlám zdejším šupináčům nabídnout jako první nástrahu.
Masní červi zklamou v letním období jen velmi zřídka a dá se říci, že je na ně opravdu spolehnutí. Zabere na ně každá ryba. Malé, velké a dokonce ani ty největší nepohrdnou klubkem mrskajících se červíků, zvláště pokud je nabídnete v červenobílé variantě. Když takové lákavé sousto navíc leží v těsné blízkosti lákavé vnadicí směsi, je jen těžko uvěřitelné, že by nástrahu ryby ignorovaly.
Jenže tentokrát tomu tak je. Celou půlhodinu se jemná špička feederového prutu ani nehne. Žádný, byť sebemenší náznak záběru nezaznamenávám ani po několika dalších nahozeních. Po pětačtyřiceti minutách měním návazec za jemnější čtrnáctku. Sice moc nevěřím tomu, že by byl příčinou neúspěchu právě silnější vlasec, ale zkusit to musím. Takže na řadu přichází slabší návazec, menší háček a tři masní červi. Po zhruba patnácti minutách a třech nahozeních se znovu neděje zhola nic. To se mi nelíbí. Takže sahám po razantnějším opatření.
Jdu jinam!
Házím více do splavu a usilovně se snažím přijít na kloub tomu, co se to vlastně děje. Nemít pod jezem záběr celou hodinu? To přece není úplně normální! Tedy alespoň ne na vodách, kam chodím běžně chytat.
Pozor! Špička se konečně pohnula a prudké škubnutí mě nenechává na pochybách, že to byla opravdu ryba. Po hodině je to jako sen. Bohužel však zasekávám do prázdna. Kontroluji červy na háčku a vidím, že jen jeden jediný je zmáčknutý. To jasně ukazuje na malou rybku. I tak je to pro mě dobré znamení a výzva.
Povzbuzen pohybem špičky znovu nahazuji s nadějí na další záběr a pro jistotu nespouštím oči ze špičky prutu, ruku mám připravenou k okamžitému záseku. A záběr opravdu přichází. Je stejný jako ten předešlý. Jemné zachvění a pak prudké škubnutí. Zasekávám včas a hned cítím, že se na háčku třepotá nějaká menší rybka.
Je to plotička. Plotička tak malá, že bych ji pomalu schoval v dlani. Žádná sláva, ale ryba to je. Ani zdaleka nesplňuje mé představy o tom, co bych tady chtěl chytat, ale voda je doslova jako zakletá. Pozorně sleduji hladinu a za celou dobu nevidím žádné šplouchnutí, ani kolečko na hladině. Hlavou se mi honí ledasco, ale zkouším to dál. Když nic, tak budu chytat alespoň ty plotičky. Jenže i ty si postavily hlavu a nástrahy si už ani nevšimnou.
Je voda opravdu zakletá? To se dozvíte v příštím díle.