V minulém díle jsme naši rybku finálně nabarvili, dali jí dostatečně dráždivý design. Teď nás čeká první čirá vytvrzovací vrstva vhodným dvousložkovým epoxidovým lakem. To aby se balzové tělíčko pěkně zpevnilo a povrch se ochránil proti devastaci ostrými štičími nebo candátími zoubky. Dosáhneme tím navíc i projasnění dosud matných akrylových barev, wobbler získá patřičný lesk.
text: Jiří Rážek
Na trhu existují spousty variant čirých dvousložkových laků, s různě dlouhými časy vytvrdnutí, zrání. Každý modelář má svůj oblíbený, s nímž se mu nejen dobře pracuje, ale ani nezatěžuje jeho kreditní kartu. Proto dám jen velmi obecný tip. Zvykl jsem si na dvousložkový čirý epoxid se sice pomalejší dobou zaschnutí do 12 hodin a vytvrdnutí do 24 hodin, ale lze ho použít i ve více vrstvách. Ty k sobě spolehlivě přilnou a netvoří se pod nimi tzv. výpotkové mapy. Na internetovém trhu jistě něco vhodného najdete.
Co je však důležitější – ať použijeme jakýkoli finální lak, bude třeba zajistit, aby byl povrch po zaschnutí jednotný. Tedy aby nestékal, nevhodně se na některých místech nehromadil, a tím snad dokonce nenarušil symetrickou vyváženost tělíčka. Proto v tuto chvíli výrobu wobbleru na čas opustíme a vytvoříme si pomůcku, kterou budeme nutně potřebovat. Je jí rotační sušička. Z modeláře se na čas proměníme na běžného českého kutila!
Rotační sušička
Nebudeme k tomu potřebovat mnoho materiálu, měly by nám vystačit tři stovky. Pořídíme kus obyčejné překližky, pár vrutů a maličký elektrický pomaluotáčivý motorek na stejnosměrný proud. K jeho pohonu se pak hodí nějaká vyřazená nabíječka, třeba k mobilu. Většinu toho posháníte na modelářských e-shopech, skutečně žádný problém.
Musíte se jen rozhodnout, jaký druh sušičky chcete vyrábět. Pro daný účel většina modelářů používá tzv. bubnovou, já si vyrobil velmi jednoduchou horizontální. Nemusel jsem tak pořizovat k rotačnímu bubnu sušičky všelijaká řemenová převodová soukolí, můj doma skladovaný výsledek nezabere mnoho místa. V téhle verzi lze po obrácení posuvného koníka „sušit“ i sérii šesti deseticentimetrových wobblerů, plánek dávám k dispozici.
Sušičku máme hotovou, můžeme se vrátit k finalizaci naší umělé rybičky. V tuto chvíli sice ještě nemá založenou nořící lopatku, ale vyplatí se mít už v této chvíli povrch zpevněný lakem. Rozmícháme tedy dvousložkový lak/epoxid, korpus upneme do sušičky a štětcem s jemných chlupem ho celý pečlivě natřeme. To už by se sušička měla točit.
Než první vrstva laku vytvrdne, máme čas si na kopírovaném mustru odměřit rozměry jeho lopatky. K výrobě nořítka lze použít čirý lexan 2 až 3 milimetry silný. Dobře se s tímto materiálem pracuje a je dostatečně pevný, neohýbá se. Obyčejné plexisklo je nevhodné, láme se o vodní překážky i substrát říčního dna. Vybrousit odpovídající tvar opět není žádná dřina – nahrubo jej opracujeme pilníkem a hrany pak jemnějším smirkem.
Lopatka
První lak na tělíčku je vytvrzený, lopatka hotová, jdeme na její uložení! Tahle fáze rozhodne, zda bude naše rybička „chodit“ pod hladinou stejně, jako její sestřička z továrny. Vyplatí se založení na něm přesně odměřit posuvným měřítkem, tzv. šuplerou. Však ji máme někde na stole z chvíle, kdy jsme s ní před chvílí kopírovali rozměry lopatky.
Zjistíme, v kterém místě na bříšku vstupuje lopatka a kde v tělíčku končí její horní hrana – měříme vždy od předního závěsného očka. Získali jsme tak informaci nejen o umístnění lopatky, ale i celkem přesný úhel jejího založení k podélné ose wobblera. Jemnou pilkou (doporučuji lupenkovou), případně kotoučkem nehtové brusky provedeme výřez pro lůžko lopatky a tu do něj symetricky zafixujeme vteřinovým lepidlem.
Tato fáze výroby je pro optimální chod nástrahy nejdůležitější, a proto lze postupovat i opatrněji a s větší jistotou kvalitního výsledku. Lopatku zatím nezalepíme, ale pouze v zářezu „zaklínujeme“ třeba špičkou zubního párátka a provedeme tzv. vanovou zkoušku chodu. Na krátkém vlasci zachyceném v předním očku protáhneme wobbler zpola napuštěnou vanou. Chodí-li jak má, máme vyhráno.
Nejsme-li spokojeni, lze zářez v tělíčku rozšířit nebo zvětšit, znovu lopatku fixovat nějakým klínkem v jiném náklonu a opět vyzkoušet chod. Teď už bychom měli být spokojeni. Nezapomeňme však nechat před finálním vlepením nořítka korpus totálně vyschnout, i za ten krátký pobyt ve vaně mohla zářezem do balzy vniknout voda!
Máme zalepenou lopatku a můžeme na náš první domácí wobbler nanést druhý finální nátěr. Vzpomínám si, že jsem v tuhle chvíli nemohl večer usnout. Tak jsem se těšil, že na druhý den půjdu se svým výtvorem – už s osazenými kroužky a háčky – provokovat říční predátory. A právě o tom bude řeč v posledním dílu tohoto krátkého seriálu. Objeví se v něm ještě několik užitečných rad, třeba jak lze případné nedokonalosti chodu napravit přímo u řeky.
Diskuze k článku (0)