Domácí výroba wobblerů (3)

Ve druhém dílu našeho malého modelářského seriálu jsme při stavbě wobbleru vlepili do jeho opracovaného tělíčka nerezovou kostru a natřeli ho uzavíracím lakem, který i vyhladil póry balzového korpusu. Nyní nás čeká veledůležitá fáze výroby – založení optimální zátěže.

text: Jiří Rážek

Připomenu, že stavíme wobbler tzv. plovoucí, se schopností se při pomalejším navíjení vlasce nebo šňůry zanořit cca 0,6 metru pod hladinu. Takového poptávají vláčkaři lovící zejména v mělčích úsecích řek, třeba pod jezem. Však tyhle partie bohaté na kyslík bývají lovecky velmi nadějné, zdržují se zde hejna drobných rybek, atraktivní kořist lačných dravců.

Kostřičkou vybavený a lakem uzavřený korpus zvážíme, obdobně i kroužků a háčků zbavený kopírovaný fabrický mustr. Solidní malé elektronické váhy s přesností na jednu desetinu gramu budou naší důležitou modelářskou pomůckou. Jejich pořízení není až tak velký výdaj, i na českých e-shopech se vejdeme do dvou stovek.

Hmotnostní rozdíl (jsou-li oba předměty z balzy!) tvoří nejen vnitřní zátěž wobblera, ale i váha lopatky (cca 1 gram) a finálních epoxidových vrstev (opět cca 1 gram). Váhu nastříkaných barev na originálu ponechme stranou.

Obecně tak lze stanovit, že váha vnitřní zátěže je o cca dva gramy nižší než celkový váhový rozdíl. Teď už tedy víme, kolik olova máme do korpusu vložit. Ovšem je zde nerudovská otázka: Kam s ním? Tedy nejen kam, ale i jak zátěž do tělíčka umístit?

S odpovědí na danou otázku nám pomůže parafráze Fučíkova výkřiku: Lidé, googlete! Na internetu lze najít dostatek RTG snímků wobblerů různých konstrukcí a značek. Z nich je patrné, že olověná zátěž se povětšinou nachází v břišní části, a to v blízkosti prsního závěsu háčku. Bývá u něj rozložena symetricky na dvě stejně objemné části. Potřebujeme-li tedy do wobblera dostat třeba zátěž 4 gramů, postačí nám k tomu dva dvougramové, nebo čtyři jednogramové zacvakávací olověné broky. Jsme rybáři, ty přece někde ve skříni s náčiním najdeme, že?

Jak dostat do nástrahy závaží?

Jsou dvě možnosti, jak je do tělíčka umělé rybky vpravit. Tou první je vrtákem nebo frézkou v obou lepených polovinách vyhloubit/vybrousit prostor a zalepit je do něj zároveň s kostřičkou. Tím se ale v chronologii výroby vracíme před fáze lepení korpusu a nátěru uzavíracím lakem! Samozřejmě je nutno stále brát ohled na symetrii, tedy aby lůžka broků byla v obou dílech stejně hluboká, jinak by se nástraha ve vodě nakláněla na bok.

Druhou možností je po zalepení samotné kostřičky symetricky vyvrtat zespodu do korpusu vedle středového závěsu patřičný počet dostatečně hlubokých otvorů. A do nich broky spustit a zalepit vteřinovým lepidlem. Ovšem pak bude třeba vyvrtané otvory doplnit nějakým tmelem a ten vybrousit zároveň s břišním profilem rybky. Rychleschnoucí balzový tmel pořídíte v každé modelářské prodejně. Výhodou druhé metody je záruka přesnější symetrie uložení zátěže a tím i optimálního osového vyvážení tělíčka.

Barvení

V tuto chvíli máme korpus nachystaný k barvení. Je dosud bez lopatky, což má výhodu, že ji nemusíme před nástřikem zakrývat, všelijak olepovat, aby zůstala čirá. Osobně ji zakládám a vlepuji dokonce až téměř na konci výroby, po prvním nátěru finálního dvousložkového epoxidu.

Zářez v tělíčku pro lopatku se tak netřepí, ve vytvrzeném laku má ostré nenápadné hrany. Aby byly nástřiky různých barev dostatečně kontrastní, učiním základní nástřik celého korpusu nějakou neutrální základovou barvou. Nejčastěji pro tuto fázi používám bílou, světlou perleťovou, nebo černou. To v případě, že budu na tělíčko přes hustou síťku airbrushovou pistolkou stříkat náznaky šupin, jak patrno z obrázků.

Teď k barvení obecně. Používám akrylové, vodou ředitelné barvy aplikované airbrushovou pistolkou s kompresorkem. Moje pistolka není bůhvíco, určena je spíše cukrářským designérům, kteří potravinářskými barvami zdobí svoje sladké výrobky. Člověku, který si vyrábí vlastní wobbler ale vyhovuje, málokdy s ní stříkám víc než tři kusy tělíček najednou. K původní koncové „flétně“ s 0,2mm tryskou jsem posléze přikoupil ještě jednu 0,5mm, neboť barvy se stříbrným nebo zlatým pigmentem menší trysku rychle ucpávaly.

Standardním akrylovým barvám, optimálně naředěným, však slabší průměr trysky stačí. Opět připomínám, že spěch není na místě. Ne každá barva stoprocentně kryje hned po prvním nástřiku a vždy je nutné počkat, až nátěr zcela zaschne. Netrvá to dlouho, za deset patnáct minut můžete nanést další vrstvu. Navíc mnohdy je jen jeden lehký nástřik vhodnější, zvláště u barevných přechodů. Kupříkladu u světlého boku rybky k tmavému hřbítku. To štětečkem udělat nelze, tady se „stříkačka“ vyplatí!

Protože modelujeme a barvíme v podstatě maličké předměty, není je při nástřiku za co držet. Dobrou pomůckou jsou proto různé držáčky a svorky, do nichž lze korpus za některé ze závěsných oček zachytit a s ním pak otáčet a manipulovat podle potřeby. Zůstanou nám čisté ruce.

Pomůckou pro nástřik stylizovaných šupin nám bude jemná syntetická síťka. Lze ji získat v některém z hobbymarketů, bývá určena do oken proti hmyzu. Vyplatí se vyrobit velmi jednoduchý obdélníkový rámeček s úhlopříčkou cca 15 cm a do něj kousek síťky vhodně zafixovat. Anebo síťku založit do většího vyšívacího kruhu. Doporučuji ji moc nenapínat, nechť si síťka při nástřiku pěkně lehne na co největší plochu boku wobblera. Bude víc šupin!