Dánská smůla (1)

Text: Jan Stluka, foto: autor

Ve čtvrt na osm večer je bagáž přeložena. S hodinovým zpožděním míříme do Prahy, kde máme vyzvednout posledního pátého dobrodruha z původně osmičlenného týmu. Čeká před supermarketem Tesco, kde si chtějí Písečáci dokoupit doma zapomenuté kartáčky na zuby.

Vracejí se za hodinu a půl. V košíku mají vše, včetně dobrot z KFC. Kartáček nikoliv. I když se snažím ovládat, jak to jen jde, neodpustím si poznámku o tom, že markety jsou jistě i v Písku a i tam lze velmi dobře ukojit nakupovací mánii.

Sotva třikrát otočím kličkou, prut mi poskočí v ruce. Místo cvrčka brzdy se ozve suché lupnutí

Místo na dálnici míříme do centra metropole. Ještě si totiž musím vyzvednout u kamaráda nástrahy. Chvíli po půlnoci necháváme stověžatou matičku za zády a jedeme vstříc sice známému ostrovu Fin, jenže v naprosto neznámém termínu, od kterého nás všichni zrazují. Nemáme ani domluvené ubytování. Ranní lov se díky nakupovaní a doplňování zbytečností stal nesplnitelným snem.

Déšť a zima

Poklidnou atmosféru Dánska kazí vytrvalý déšť. Provází nás už od hranic s Německem. Zastavujeme před známým kempem, ve kterém jsme loni nalezli levný, pohodlný a teplý azyl. Na jeho vrátnici tentokrát dostáváme doslova ledovou sprchu.

Před dvěma dny byly všechny chatky zazimovány, proto není možné se zde ubytovat. Do navigace zadáváme požadavky na nejbližší kempy. Po šedesáti marných kilometrech se nás ujímají ve stejné recepci, kde nás zhruba před dvěma hodinami odmítli. Přimluvila se za nás neskutečně ochotná slečna z místního informačního centra.

Ubytováni v luxusu

Majitel ubytovacího komplexu nám nabízí své vlastní letní sídlo. Za údajně skvělou cenu. Luxusní dům je vybavený veškerým komfortem. Saunou, vířivkou, dvěma balkony, prostě spoustou zbytečností, které rybář vůbec nepotřebuje.

Cena za noc je stejná jako ubytování v chatce na tři dny. Téměř lichvářskou nabídku samozřejmě přijímáme. Co jiného nám zbývá? Vynášíme tašky do komfortně zařízeného sídla a konečně se vydáváme na pláž.

Do vody vstupuji jako poslední. Podzim je tady snad ještě barevnější a krásnější než loni. Z rozjímání mě vytrhuje křik společníků. První „mořáček“, tedy mořský pstruh, je na břehu. Skvělé! Podle odborníků tady tyto ryby už neměly být. Zdravím na dálku kolegy a wobblerem dál pročesávám mořskou pláň před sebou.

Zčistajasna přichází do prutu tvrdá rána. Takto brzo jsem záběr opravdu nečekal, takže se nevzmůžu na jakoukoliv reakci. Ryba se naštěstí zasekává sama. Za pár chvil se mi v saltech předvádí pruhovaný dánský krasavec. Odhadem měří tak 50 cm.

Rukojeť prutu si dávám mezi nohy a ze zad sundávám půjčenou zrcadlovku. Ta však se mnou odmítá jakkoliv spolupracovat.  Neustále pípá, potvora. Na displeji se objevuje několik anglických zkratek. Vypínám a zapínám přístroj. Nic se nemění. Opodál stojící dánský rybář se mi gesty snaží něco sdělit. Stále si rukou zakrývá jedno oko.

Ryba mezitím neustále skáče. Foťák pořád nic. Marný boj vzdávám. Nefunkční přístroj uklízím. Rybu pouštím a brodím za Tomem, abych mu sdělil, že jeho dvacetitisícová hračka je v háji. Jeho reakce je však klidnější, než jsem čekal. Bere si tašku a během dvou tří vteřin už mačká spoušť aparátu.

Ten kupodivu reaguje. Záhada je vyřešena při uklízení digitálu. Nesundal jsem si krytku objektivu! Tím se vysvětlují i pohybové kreace dánského kolegy.

Místo ryby kdesi v dálce chytám výčnělek dna. Škubání ani povolování nepomáhá. Na řadu tedy přichází tvrdá síla. Prokluzující brzdu utahuji na krev a couvám. Místo pletenky povolují trojháčky.

Peánem jim vracím původní tvar a znovu posílám plastovou, stříbřitě zelenou rybku do průhledného moře před sebou. Sotva třikrát otočím kličkou, prut mi poskočí v ruce. Místo cvrčka brzdy se ozve suché lupnutí.

Zklamaně se dívám na zplihlé zelené vlákno před špičkou a obrovský hnědě stříbrný válec vyskakující pár metrů ode mě. Do zelených hlubin si v koutku tlamky odnáší i úspěšnou testovací, nicméně jedinou nástrahu. Jiných mám v krabici nepočítaně, tahle však byla jediná.

První den za námi

Se soumrakem lov končíme.Odstrojování z broďáků probíhá v rozjařené náladě. Všichni členové expedice si vytáhli rybu, což je za necelé čtyři hodiny chytání v nevhodné době doslova fenomenální úspěch. Přestalo i pršet. Naprostou pohodu trošku ruší červená kontrolka dobíjení v autě, která po startu už nemá svítit. Přisuzujme to svorně špatnému kontaktu.

Před dojezdem k našemu přechodnému obydlí řidiče napadá vypnout a znovu nastartovat motor. To první se mu daří skvěle. Druhé už nikoli. Startér se už ani nepohne, nezavrčí. Tuto situaci znám ze staré škodovky. Důvěrně. Vyháním posádku z vozu. Začínám se záchrannou operací.

Nejdříve stopujeme někoho, kdo by nás svezl na pumpu, kde je třeba koupit startovací kabely. Za pár minut jsme o několik eur chudší, ale kabely máme. Druhý úkol je zastavit někoho se silnějším vozem. Většina osobáků má příliš slabé akumulátory a ty nejsou schopny znovu oživit velký dieslový motor pohánějící dodávky.

Po třech hodinách snahy náš motor opět ožívá. Za tu dobu jsme zastavili asi dvacet aut a seznámili se s půlkou obyvatel Bonese. Těžko říct, jestli je k nabídce pomoci a seznámení vedla vrozená slušnost, nebo se jen chtěli podívat, proč pět maníků v noci běhá kolem auta, zastavuje projíždějící řidiče a mluví na sebe pro ně nesrozumitelnou hatmatilkou.

I náš odjezd do kempu ve stylu Jamese Bonda je pro ně jistě silným zážitkem. Na rozsvícení hlavních světel není v kyselině kapacita, takže spouštíme jen obrysová a čekáme náraz či policejní hlídku.

Ať tak či tak, ráno před domem zastavuje nás nový dánský kamarád a vozí nás od servisu k servisu. Odpoledne je situace již jasná. Zchromlá dodávka je odtažena do dílny, alternátor přijde až za tři dny.

Jak celá výprava dopadne? Podaří se rybářům ještě ulovit nějaké ryby nebo vše ztroskotá porouchaným autem? To se dozvíte v příštím díle!