Text: Jan Stluka, foto: David Štrunc
V neskutečném parnu scházím k řece. Ve vestě mám jen mikronástrahy. Chci vyzkoušet, které barvy budou okounci ve velikosti dlaně preferovat. Za necelý týden jedu na závody a tyto malinké přípravy se vždycky hodí.
Po necelých dvou hodinách mám odzkoušeno. Přírodní odstíny opět porazily řvavé barvy. Jiný výsledek se v jasném slunci a malé hloubce ani nedal očekávat. Jakmile se rudá koule začíná schovávat za obzorem a teplota vzduchu se začíná přibližovat snesitelnému bodu, začíná čas vyhrazený spíše candátům, proto cvičně posílám klasického twistera napříč regulovaným tokem.
Čekám, až hlavička klesne na dno. Chci začít vdechovat gumě život. Mou snahu ale maří kousek rákosu vtočený do návinu cívky. Obě ruce i veškerou koncentraci věnuji rozmotávání rákosové skulptury. Když ji konečně rozmotám, zjišťuji, že proud posunul twistříka asi o 15 metrů.
Kořen ožívá
Jeho samostatnou cestu zastavila až vázka, kterou se snažím cukáním vyklepávat. Domnělý kořen však náhle ožívá. Typické škubání hlavou dává tušit okouna. Po chvilce už čeří večerní hladinu naježená ploutev slušné pětatřicítky.
Okamžitě zkouším situaci napodobit. Nához, překlopení, zvednutí špičky prutu k nebi. Vše ostatní obstarává už jen vodní proud. Taktika funguje. Čtyři hody, čtyři více než slušné rybky. Zkouším ještě chvíli stejnou nástrahou pročesávat okolí svého břehu, ale kromě standardních capartů nechytám nic.
Kombinaci přívlače a položené zkouším i na několika dalších úsecích řeky. Tam, kde je proud dostatečně silný, aby pohnul se třemi gramy olova a kouskem silikonu, bez ryby neodcházím.
Nevím