Výpravy našich rybářů za rybami do norských fjordů jsou zaměřeny hlavně na tresky, popřípadě platýse. Méně početné jsou úlovky některých dalších druhů, třeba mníků, makrel, vlkoušů nebo okouníků.

text: Jozef Májsky

Nápadným červeným zbarvením, ale i chutným masem vyniká okouník mořský (Sebastes marinus). Na první pohled připomíná okounovité ryby, patří ale do čeledi ropušnicovití.

Na rozdíl od „sestřenek“ ropušnic, je jed sebastoxin, který vylučují jedové žlázy okouníka napojené na trny v ploutvích a na skřelích, málo toxický, takže rybářům při drobných poraněních otrava nehrozí.

Okouník mořský (Fritz Wendler 1986)

Druh sice může dorůst až metrové délky (max. 122 cm), rybáři ale běžně loví menší exempláře (kolem 40–50 cm). Jde zřejmě o mladší ryby, protože tento hlubokomořský druh, který se zdržuje v hloubce 100–400 m, se dožívá i 60 let.

Je ovšem možné, že menší podobně zbarvený okouník na naší udici může patřit jiným podobným druhům. Spolu s ním se totiž v severním Atlantiku vyskytuje i okouník bradatý (S. mentellus). Má o něco větší oči a na spodní čelisti bradavkovitý výrůstek. Na velikost očí se ale příliš nespoléhejme, protože u všech těchto ryb vytažených z velké hloubky jsou oči v důsledku náhlé změny tlaku nepřirozeně vypouklé.

Okouník bradatý (Libuše a Jaromír Knotkovi 1997)

Menším druhem, dorůstajícím délky kolem 30–35 cm, je okouník živorodý (S. viviparus). Jeho druhové jméno napovídá, že samice po vnitřním oplození rodí rovnou pohyblivý plůdek. Tato reprodukční strategie je typická i pro některé další příbuzné druhy. Velké samice okouníka mořského přivádějí na svět v hloubce 200–500 m i kolem 350 000 mláďat (6–9 mm).

Na rozdíl od zmíněných druhů okouník modroústý (Helicolenus dactylopterus), který jen vzácně dosáhne max. délky 46 cm, živorodý není. Tře se v zimě, kdy klade droboučké jikry v želatinových shlucích na písčité nebo kamenité dno. Žije nejenom na severu Evropy, ale proniká i do Středozemního moře a podél pobřeží Afriky až k mysu Dobré naděje.

Okouník modroústý (Fritz Wendler 1986)

Zde u břehů Jižní Afriky nachází dobré podmínky nanejvýš 30 cm dlouhý okouník skvrnitý (S. maculatus).

Okouníci patří mezi hejnové dravé ryby a mají značný hospodářský význam. Loví se hlavně do sítí. Nejlepší loviště jsou v severním Atlantiku. V Tichém oceánu se za nimi rybářské flotily také vydávají, i když za jinými druhy z rodu Sebastes, který zahrnuje desítky dlouhověkých druhů.

Shora: okouník modroústý, mořský a živorodý – s vyznačením determinačních znaků (Peter Stebbing 1978)

Za rekordmana je považován S. aleutianus z vod kolem Aleutských ostrovů, u něhož byl zjištěn věk až 205 roků! V japonských vodách se průmyslově loví především okouník japonský (S. matsubarai), dorůstající do délky 60 cm.

Takže: ne každý okouník, kterého vytáhnou naši rybáři ve skandinávských vodách, je druh okouník mořský. Pro stoprocentní determinaci jsou důležité i některé meristické znaky, především počet šupin v postranní čáře a počet paprsků v ploutvích – hřbetní a řitní.