Blížil se první červenec, čas prázdnin. Už dlouho jsme s kamarádem Jirkou chodili kolem jednoho malého zapadlého rybníčku, o kterém si každý myslí, že zde plavou maximálně plotice a žáby.
Text: Jan Augustynek
Jednou, když jsem měl dlouhou chvíli, jsem se šel na večer k tomu záhadnému rybníčku podívat a pozorovat vodní hladinu. Sedl jsem si na břeh a potichu sledoval dění. Jakmile se začalo šeřit, hladina najednou ožila.
K neuvěření! Na hladině se objevoval jedno zalovení za druhým. A nebyly to vůbec malé ryby! Tady nebudou jen plotice a žáby! Volám Jirkovi, ať si na zítra nic neplánuje, že si musíme jít zachytat. Ještě večer chystám všechno potřebné vybavení a zítřka se nemůžu dočkat.
Ráno do sebe naházím snídani, nakládám věci do auta, nabírám Jirku a jedeme. U rybníčku jsme hned a bleskově rozbalujeme pruty. Plni očekávání doufáme v první záběr.
Neloví se tu snadno! Jsou zde strmé břehy, převislé stromy, opravdu hodně bujná vegetace, velký nános bahna na dně a hloubka asi jen půl metru! Po dvou hodinách nemáme ani ťuk. Nevěřím, že po tom, co jsem tu včera viděl, by ve vodě nebyl ani jeden dravec. Blíží se poledne a rozhodujeme se, zda dát rybám ještě aspoň do oběda šanci.
A najednou… „Velká štika!“ volá Jirka. Jenže než stačí něco udělat, zubatice se vyháčkuje. Najednou se na hladině ukazují zalovení, rybníček začíná opět ožívat. Šance žijí! Po chvíli zdolávám 57cm štiku, kterou pouštím. Není to krokodýl, ale na takový rybníček? Slušná ryba. Během půlhodinky se na břeh podívalo sedm štik! Ani jedna nemá pod padesát čísel. Připadáme si jako v ráji.
Obloha se zatahuje a v dáli vidíme blesky. Asi není nejlepší nápad zůstávat s karbonovými pruty v rukou u vody. Jenže něco mi říká, ať vodu ještě párkrát prohodím. Vydržím ještě deset minut, říkám si a pak přichází záběr jako hrom a nad vodu vyskakuje velká štika. Bojuje statečně, ale na mě nemá. Má krásných 70 cm, rychle ji vyháčkuji a pouštím. Začíná pršet a jedeme domů. V autě si říkáme, že i malé vody skrývají velké poklady.
Diskuze k článku (0)