České rybářství a rybníkářství: Udržet se nad vodou není žádná legrace

Rybníky neodmyslitelně patří k české krajině. Vedle produkce rybího masa slouží k rekreačním účelům, udržují biodiverzitu a zadržují vodu, čímž pomáhají vytvářet jedinečný ekosystém. O výjimečnosti českého rybářství – rybníkářství ve srovnání se zahraničím, tradičních postupech a výzvách, kterým obor čelí, jsme pro projekt Ryba na talíř vyzpovídali Jána Regendu z Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

text: PR

Jak se díváte na současný stav rybářství v ČR? Jak jsme na tom např. v porovnání se zahraničím?

České rybářství má tradici takřka tisíc let dlouhou. Je založená na rybníkářství, přes 90 % české produkce ryb pochází z rybníků. V okolních zemích rybníkářství není tak dominantní.

Například v sousedním Polsku je mnohem důležitější pstruhařství a lov mořských ryb. V Německu je to podobné. V Rakousku mají rybníky ve dvou oblastech – na hranicích se Slovinskem a nedaleko Třeboně, v regionu Waldviertel. To jsou ale zlomky toho, co máme u nás.

Na Slovensku zhruba třetinu produkce tvoří pstruh, další třetinu kapr a další rybniční ryby. V rámci restrukturalizace po těžbě uhlí poblíž Prievidzy se nově chová sumeček africký v RAS, což katapultovalo tamější produkci ryb o tisíc tun. V Maďarsku je také rybníkářství významné, ale rozvíjí se tam i intenzivní akvakultura s využitím geotermální vody.

Česko je známé vysokým podílem sladkovodních ryb určených k exportu. O které vývozní druhy ryb je na trhu největší zájem a do kterých zemí putují?

Hlavní exportovanou rybou je kapr. Velký zájem je i o dravé ryby z rybníků. Nejvýznamnějšími obchodními partnery posledních let bylo Německo, Polsko a Slovensko. Velká turbulence přichází z Polska, které se v letech 2018 a 2019 začalo před importem uzavírat.

Oproti 4304 tunám v roce 2017 jsme se propadli na 2481 tun v roce 2020. To přineslo otřes na trh s rybami ve střední Evropě. Mírně tak vzrostl export do Německa z 2500 tun na 2800 tun. Vývoz na Slovensko, které odebírá nějakých 1000 až 1300 tun, spíše klesá.

Různé trhy také vyžadují různé typy kapra. Do Polska se vozí kapr lysec, tříletá ryba o hmotnosti kolem půl druhého kila. Má tam lepší image, říkají mu kapr „královský“. Český trh si žádá naopak kapra šupinatého.

Ten má mít ideálně kolem tří kil a je čtyřletý. Jde při tom o to, aby to byla pohlavně zralá ryba, tedy mlíčák, jikernačka, a aby se z něj dala uvařit tradiční vánoční polévka. Rakousko odebírá také kapra šupinatého a v Německu se to střídá podle regionu.

Dají se v chovatelství sladkovodních ryb vysledovat nějaké trendy?

Oproti minulosti se využívají nové materiály a některé technologie. To, jak probíhá výlov rybníka, se ale oproti tomu, jak probíhal před sto lety, příliš nezměnilo. Velice pěkně to ukazuje dokument Hledání ztraceného času – Roky rybníka Rožmberk, který komentuje Karel Čáslavský.

Vřele doporučuji, abyste se na něj podívali. Jedná se o dokument na necelých 20 minut se záběry z období od dvacátých do devadesátých let minulého století. Je tam dobře vidět, že rybáři ve své práci postupují pořád stejně. Jen nemají kožené kabáty a holínky, ale gumové, sítě nejsou ze lnu, ale z polyamidových vláken a lodě nejsou ze dřeva, ale z hliníku.

Můžeme pozorovat v rámci rybníkářství např. nějakou novou automatizaci práce?

K zásadní automatizaci nedochází. Výjimkou je třeba kombinované lomící zařízení, které na jednom podvozku integruje třídičku ryb, nakladač ryb a mechanický keser. To je ale použitelné pouze na rybníky zhruba nad deset hektarů.

U malých rybníků se technologie téměř nezměnila. Při výlovu je pořád potřeba živé síly, rybářů, kteří se sítí v rukách prošlápnou bahno a vysbírají ryby. To žádný robot neudělá.

Asi jediný rozdíl představuje častější užití podložných sítí místo sítí tažných, protože ty vyžadují méně pracovníků. Intenzita chovu ryb se oproti například devadesátým létům nijak zásadně nezvyšuje, protože je omezená péčí o životní prostředí.

S jakými výzvami se musí chovatelé ryb v ČR vypořádat?

Těch problémů je celá řada. Jedním z nich bylo v posledních letech sucho. Další okruh problémů jsou rybožraví predátoři, zejména kormorán a vydra, kteří rybářům působí značné ztráty.

Velkým tématem je samozřejmě také kvalita životního prostředí. Rybníkářství je terčem kritiky ochránců přírody. Je proto potřeba nastavit společenskou objednávku, co od rybníků chceme. Čistou vodu, biodiverzitu a retenci vody v krajině je třeba zaplatit.

Rybník je nejkrásnější stavba, která splývá s krajinou, ale nelze jej coby stavbu zanedbávat. Když se ekonomika změní pro rybníky nepříznivě, tak rybníkáři zkrachují. To se stalo třeba po Bílé hoře, kdy ze 180 tisíc hektarů rybníků u nás v polovině devatenáctého století zbylo jen 35,4 tisíce.

Promluvila pandemie do stavu trhu se sladkovodními rybami? 

Dlouhá léta se nedařilo zvednout velkoobchodní cenu ryb, což neumožňovalo zásadnější ekonomický rozvoj sektoru. Společnosti stagnaci cen řešily zvyšováním produktivity práce a snižováním počtu zaměstnanců. Pomohly relativně stabilní ceny krmných obilovin. Do toho přišel covid, který situaci ještě více zkomplikoval.

Český kapr se v Německu konzumuje především v restauracích a ty byly v covidové době zavřené. Také situace na hranicích byla problematická. Řidič, který převáží živé ryby, si nemůže dovolit čekat 12 hodin, než ho pustí do sousední země. Některé společnosti proto vývoz živých ryb v inkriminovaném období zastavily.

Pandemická opatření také například způsobila, že nefungovaly střední školy, takže studenti rybářských středních škol v rámci praxe nepomáhali s výlovem, jak bývá zvykem.

Pozorujete např. zvýšenou poptávku v souvislosti se zájmem lidí o zdravější výživu?

Tržní kapr roste čtyři roky. Změny na trhu s rybami se tedy projevují s několikaletým zpožděním. Jelikož je kapr ideální ryba pro rybníky, jinou rybu rybníkáři ani moc nemohou nabídnout. Loví se ho každoročně kolem 17 tisíc tun, což je v průměru 87 % celkové produkce.

Chov doplňkových ryb, jakými jsou lín, amur, tolstolobik, síhové, candát, štika či sumec má v obsádkách určité přirozené limity. Vzhledem k tomu, že jde více než polovina u nás vyprodukovaných ryb na export a většina u nás prodaných ryb se prodá na Vánoce, na odběru zbylých pár tisíc tun změna situace na trhu není znát.

Od konce minulého století se například takřka zdvojnásobila produkce dravých druhů ryb v rybnících, což je velmi dobrý výsledek. Ale i tak se jedná jen o 240 tun, které končí primárně v zahraničí. Naproti tomu za stejné období klesla produkce síhů ze sta tun na čtyři tuny a u lína z 350 na 135 tun.

Nemalý podíl na tom mají právě rybožraví predátoři. V posledních letech však postupně roste zájem o lososovité ryby – pstruha, a díky tomu i jeho produkce, zejména v moderních RAS. Problém je v tom, co dnes rybářství českému zákazníkovi nabízí a jakým způsobem to prodává. Není to ideální a čeká nás hodně práce.

Nabízet zákazníkům živou rybu ve 21. století není žádné terno, spíše retro. Mladá generace si s ní bohužel neumí poradit. Objevují se však první vlaštovky, které vsadily na prodej zpracovaných ryb a rybích výrobků. Například sumečka afrického není atraktivní prodávat v živém stavu a jeho produkce není sezonní, nýbrž vyrovnaná v průběhu roku.