Říjnovou tmou se pomalu sune kolona asi padesáti aut. Jsem někde uprostřed. Jakékoliv snahy o předjíždění už jsem vzdal. Teď jen poslušně čekám, stejně jako ostatní, až kamiony a náklaďáky s přívěsy konečně někam odbočí. Snad po padesáté za poslední dva dny sahám po telefonu a větší části dánské expedice vysvětluji důvod i rozsah zpoždění.

Říjnovou tmou se pomalu sune kolona asi padesáti aut. Jsem někde uprostřed. Jakékoliv snahy o předjíždění už jsem vzdal. Teď jen poslušně čekám, stejně jako ostatní, až kamiony a náklaďáky s přívěsy konečně někam odbočí. Snad po padesáté za poslední dva dny sahám po telefonu a větší části dánské expedice vysvětluji důvod i rozsah zpoždění.

Tááák, ještě se podívat za malý útes. Moře je plné zlatavých nitek, po kterých slunce ručkuje v mělké vodě k písku dna. Pohoda a klid modrých závěsů na hranici viditelnosti. Natáhnu se na ploché skalisko a udělám takový malý klik. Pod vodou jste ve stavu beztíže. Jde to snadno. Podívám se za kámen hojně obrostlý řasami. A najednou zírám do podivného kruhového ústního terče neznámého vetřelce. Hnědé tělo porostlé velkými trny. Fíííí!

Je těžko představitelné, že počátkem prvohor (kambrium), tedy před zhruba 570 miliony let, si na dně pravěkých moří vedle dávno vyhynulých trilobitů hledal potravu i živočich, který zapomněl vymřít. Touto živoucí fosilií je ostrorep, členovec z řádu ostrorepů (Xiphosura), kteří jako jediní reprezentují třídu hrotnatců (Merostomata). Do této třídy vědci řadí ještě vyhynulé kyjonožce, největší členovce všech dob (2 m).

Pepův wobbler s imitací pstruha dopadl kousek od stanoviště velké štiky. Nestihla zaútočit, ale pohyb vetřelce jí neunikl. Vyjela asi metr ze své skrýše a čekala, co se bude dít. Nezvaný host se po chvíli vrací a jeho dráha vede tentokrát v těsné blízkosti zubaté dračice. Ta kousek popojede a zaútočí rychlostí blesku. Rybář v lodi je překvapený, ale reaguje pohotově a štice tvrdě odporuje. Zpočátku je ryba zmatená, protože žádnou reakci nečekala. Pak si vzpomene na jeden z minulých zážitků a pochopí, že je zle.

Pepův wobbler s imitací pstruha dopadl kousek od stanoviště velké štiky. Nestihla zaútočit, ale pohyb vetřelce jí neunikl. Vyjela asi metr ze své skrýše a čekala, co se bude dít. Nezvaný host se po chvíli vrací a jeho dráha vede tentokrát v těsné blízkosti zubaté dračice. Ta kousek popojede a zaútočí rychlostí blesku. Rybář v lodi je překvapený, ale reaguje pohotově a překvapí štiku tvrdým odporem. Zpočátku je zmatená, protože žádnou reakci nečekala. Pak si vzpomene na jeden z minulých zážitků a pochopí, že je zle.

Věřím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že při vyslovení jména této krásné země s námi povětšinou cloumají emoce. Někdo vzpomíná na krásu tulipánů, druhý na podobnou krásu vzrušujících a všudypřítomných uliček lásky v hlavním městě Amsterdamu a jiný třeba na barvitou atmosféru marihuanových doupat při návštěvě tzv. coffee shopu.

V minulých letech jsem psal články o rybaření na našich vodách, ať už soukromých nebo svazových, kde jsem nachytal krásné kapry do hmotnosti 20 kg. Ale protože touhou každého kapraře je být co nejvíce u vody a chytat stále větší kapry, s nimiž se pak před objektivem fotoaparátu mazlí, měl jsem i já potřebu něco změnit a vyrazit na nějakou jezerní vodu za hranice republiky.