Své rybářské výpravy se snažím plánovat alespoň týden dopředu, ale znáte to. Ve čtvrtek zavolá kamarád, že se jede na ryby tam a tam, pojeď s námi, budeme vláčet, mohl by se povést i nějaký sumec. A vše je rázem jinak. Na poslední chvíli se shánějí tutovky, které by měly platit na dravce a věci se balí hodinu před odjezdem. Jsou to prostě nervy. Co vzít a co nechat doma. Krabička s rotačkami na štiky není k nalezení, lanka jsou zahrabaná neznámo kde.

Parma. Ryba známá svou silou, houževnatostí a umem využít při souboji říční proud tak dokonale, že ji mnohdy nemáte šanci zdolat. Lov této říční královny je přinejmenším atraktivní. Ať už se rozhodneme pro lov na plavanou, položenou nebo aktivnější přívlač či muškaření. Ten pocit, kdy konec udice ztěžkne a domnělá vázka se najednou rozjede přímo do zpěněné vody podjezí, je nezapomenutelný. Každý, kdo ho zažije, ví, že to to nebylo naposledy. Že bude chtít znovu.

Vypadá to, že fotobuňka mi nejen otevřela dveře, ale byla propojena i s paní za pokladnou. Platím vstupné za hbitě připravený lístek. Muzeum mě ochotně přijalo, jak už to bývá v časech, kdy se dveře do supermarketů netrhnou, zatímco brány muzejní rafinovaně líčí na každého jednotlivého návštěvníka.

Po osmi hodinách letu přes zamrzlé pláně Grónska a kanadské Arktidy se nám naskytl naprosto odlišný pohled – v horách a lesích se zaleskla modravá jezera a stužky řek. Těch řek, po kterých před více než sto lety za časů „zlaté horečky“ putovaly na daleký sever tisíce mužů i žen. A teď se na ně vydávám já, abych zde prověřil svůj rybářský um.