Šupiny

Tři roky čekání – tak by se dalo shrnout to, co jsem koncem loňského března zažil. Tři roky jsem pravidelně na začátku jara chodil na menší zarostlý rybník o velikosti 0,9 ha, na kterém jsem se snažil přelstít místní zlaté líny.

Ačkoli nerybařím, trávím na rybách podstatnou část volného času. Jsem totiž žena rybáře. Ne ta v pravém slova smyslu – můj rybář mi zkrátka u vody říká: „Ženo.“ Někdo by toto oslovení mohl brát jako hanlivé nebo snad urážlivé. Já jsem ale hrdá na to, že jsem žena a neméně na to, že můj muž je rybář.

Každému z nás se u vody určitě přihodily rozmanité zážitky. Mnohem méně je však situací, které sice s rybařením souvisejí, ale stanou se doma. A ještě méně je zážitků, kdy je ve všem rybář zcela nevinně.

Tuto krásnou štiku jsem ulovil 16. října na přívlač wobblerem. Jde o čistého albína o délce 56 cm. Po vyfotografování jsem ho samozřejmě vrátil vodě, kterou byl revír Vltava 20.

Tuhle žlutou štiku jsem chytil 28. září 2022 na Nechranické přehradě. Původně jsem chtěl jet z Prahy na Nechranice až odpoledne, ale vzbudil jsem se ve čtyři hodiny a nemohl usnout. Proto jsem nakonec vyrážel z Prahy už okolo páté ráno.

Zdeněk Vlach mladší ulovil svou první rybu ve třech letech. Byl to pstruh. Od té doby rybaří se svým tátou, který jej v téhle nádherné činnosti nesmírně podporuje. Tentokrát si vyjeli na Pálavu na kapry – všechno ale dopadlo úplně jinak.

V té době jsme spolu s otcem jezdili chytat na sportovní rybník, který ležel jen pár kilometrů od Strakonic. Otec si tam oblíbil krásné místo, přímo proti malému ostrůvku. Ten den, bylo ke konci května, přijel k vodě sám a co se pak dělo dál, znám už jen z jeho úsměvného vyprávění a dodnes mě mrzí, že jsem u toho nebyl.

Mám kamaráda, který jako by z oka vypadl režisérovi Zdeňkovi Troškovi. Můžete hádat, jak mu proto přezdíváme. No, a protože naše poslední tři rybářské výpravy byly vlastně v jeho režii, dovolil jsem si v názvu parafrázovat známou filmovou trilogii…

Rád bych se s vámi podělil o další povedenou výpravu na svazovou pískovnu, kam jsem se s kolegou rozhodl vyrazit ne těsně před třením, jako každý druhý rybář, ale těsně po něm.

Dřevěný klacek, kus vlasce nebo provazu, brko a háček. To je asi nejčastější rybářský základ, který bude podobný po celém světě. Liší se snad jen v takových detailech, že ve Vietnamu jsme chytali na bambusové klacky a v Česku se nejčastěji používala líska.

V roce 2021 přišlo do naší soutěže 262 přihlášek, na jejichž základě bylo ve 49 kategoriích ryb uděleno 42 zlatých, 30 stříbrných a 29 bronzových odznaků.

Každý máme nějakého souseda. Já velkého Vaška. Je povoláním tesař a náturou dříč. Bydlí u řeky, ale lov ryb mu nic neříká. Má jen jednu vášeň, práci. Tím se podstatně lišíme. Mám v povaze obohacovat blízké tím, co obohacuje mě. Barvitě jsem mu líčil krásu a romantiku rybaření. Ta naivita, jen se pousmál.

Teplé květnové počasí nedávalo příliš nadějí na jakýkoliv úlovek. Bylo tak teplo, že jsem se po chvíli i zapařil v prsačkách. Za celý den jsem měl jen pár opatrných záběrů a hodlal jsem své dobrodružství ukončit.

Tlouště jsem nikdy nechytal záměrně. Avšak pokaždé mě jeho náhodné ulovení potěšilo. Můj příběh začíná ve čtvrtek večer, kdy jsem zbitý po celém dni padl před devátou hodinou večerní na pohovku a manželka povídá: „Zítra vezmu děti na plavání já. Nechceš jít na ryby?“

Pavel Buček chytil opravdu velikou rybu, s jejíž hmotností si nedokázala poradit váha kalibrovaná do 50 kg. Úlovkem byl tolstolobik, kterého do nádrže možná vysazoval jeho dědeček před třiceti lety!