Články

Každý prožíváme dny na rybách jinak. Všechny nás však spojuje příroda, řeka a slunce, které se nikdy neopozdí.

Ryby jsou samy o sobě velmi zdravé, pokud je doplníme ještě o zeleninu, získáme vitamínovou bombu, která by se dala nezvat skoro elixírem života. Tento recept je k tomu všemu ještě velmi chutný!

Poté co jsem ulovil se strýcem svého prvního kapra, nemyslel jsem už na nic jiného, než na zasvěcení svého života rybaření. Ten první souboj mi naprosto učaroval i přes to, že byl fingovaný a jednalo se o pytlačení.

Je sice pravda, že mnozí mladí rybáři již nevědí, co to pytlačka – noční šňůra vůbec je, to ale ještě neznamená, že tomuto nezákonnému způsobu lovu ryb v našich končinách definitivně odzvonilo.

V rybařině neexistuje univerzální návod, jak postupovat. Všechny komponenty, velikost nástrahy i vlastní metodu je vždy třeba upravit podle konkrétních podmínek. V principu budete chtít přelstít štiku, candáta, okouna, úhoře, sumce nebo bolena.

Není naším původním druhem. Mohutné tělo pokrývají drobné šupiny. Široká tlama má horní postavení. Velké oči jsou posazeny až pod její úrovní. Po celém břiše se táhne ostrý kýl. U devadesáti procent jedinců je dominantní barvou matně stříbrná, existují však i žluté a bílé varianty. Roste velmi rychle. Jedinci přesahující metr délky nejsou nikterak vzácní. Nejvíce se mu daří ve stojatých nebo velmi málo proudících vodách.

Tyto závitky se skvěle hodí na různé večírky a párty. Nejsou moc pracné, ale vypadají velmi pěkně a chutnají ještě lépe. Navíc všechny potřebné ingredience seženete v obchode za 5 minut.

V životě každého rybáře někdy přišel klíčový moment, ve kterém si řekl, nebo si spíše uvědomil, že rybaření je to pravé, tedy to, čemu by chtěl zasvětit svůj život a volný čas. Většina z nás měla toho svého tatínka, nebo dědečka rybáře, popřípadě partu kamarádů, která je k vodě přivedla.

Pstruhová Ohře umí být velmi náladová. I přes to se mi daří ulovit několik pstruhů, když tu mi volá kamarád, který chytá na Nechranické přehradě. Smutným hlasem mi sděluje, že mu někdo odcizil celou výbavu.

Stalo se to jednou na jaře v údolí mé domovské řeky, nedaleko malebného městečka založeného před dávnými časy na skále tyčící se z jejího meandru vysoko k nebi. Asi v půlce května si tu v mělké klidné části říčky se dnem bohatě pocukrovaným kamínky a pískem stará lipaní maminka s tatínkem vybrali místo pro svou poslední snůšku jiker.

„Tady, co chytáte, žije jenom padesáticentimetrová štika,“ odpoví na můj pozdrav náhodně procházející rybář a pokračuje: „Chodím až tam dozadu k mostu, ale když jdu kolem a někdo tady chytá, většinou mi odpoví, že vytáhl jenom padesátku.

S kamarádem, který se věnuje spíš sedavé rybařině, se nám podařilo spojit příjemné s užitečným. Bydlíme nedaleko od sebe, takže jsem přeložil své nádobíčko do jeho dodávky a vyrazili jsme směrem na Žatec. Domluvili jsme se, že mě vyloží na kdysi tak populární Ohři 8 B u hranice revíru, kterou tvoří čínovský jez a tam se také sejdeme před odjezdem. A když by byla změna, tak přece máme mobily.

Nejen lidé, ale i věci mají své osudy. Škoda, že nemohou vyprávět. Pojďme se do minulosti vracet. Třeba do doby, kdy naviják, prut nebo korkový splávek, sloužily svému páníčkovi klidně i celý život.

Rybář, který propadl jemným proutkům pro ultra lehkou přívlač a miniaturním nástrahám, které „naloví“ i nedravé ryby, určitě neodolá vyzkoušet napodobeniny nymf vodního hmyzu.

Rybáři patří určitě k těm návštěvníkům přírody, kteří se nejčastěji setkávají s rosničkou zelenou. I když tato drobná žabka žije někdy i daleko od vody, přece se jí nejvíce líbí v pobřežních porostech, kde i přes své ochranné (kryptické) zbarvení neunikne pozornému oku rybáře, který si obyčejně všímá nejenom splávku nebo policajta, ale i dění kolem sebe.