Většina z nás si myslí, že bakterie jsou při běžném pohledu neviditelné. V podstatě tomu tak je, když ale vytvářejí kolonie čítající miliony jedinců, tyto útvary mohou být docela nápadné. A z „výtvarného“ hlediska i krásné. Platí to i v případě některých druhů žijících v našich vodách.
text: Jozef Májsky
Rybáři znají (většinou z literatury) nebezpečné anaerobní bakterie, které dokáží žít v zabahněných bezkyslíkatých vodách, kde rozkládají různé organické materiály, například odumřelé vodní rostliny nebo listí z okolních stromů. Žně mívají hlavně na podzim a v zimě. Pro koloběh látek v přírodě jsou velice důležité, pro ryby ale představují vážné nebezpečí.
Samotné bakterie snad ani ne, spíš jejich metabolity, které uvolňují do vody jako vedlejší produkt své činnosti. Jedná se totiž o toxiny, zejména metan, amoniak a sirovodík (sulfan). Hlavně na posledně jmenovanou látku nás upozorní čich, protože voda obsahující sulfan poměrně intenzivně zapáchá po zkažených vejcích.
Jeho koncentrace může dosáhnout na podzim a v zimě v tůňkách se spadaným listím až stovky mg.l-1, což se projeví i na zbarvení vody, která má starorůžovou až fialově purpurovou barvu. Lidé nezabývající se touto problematikou se mohou domnívat, že takto zbarvená voda je znečištěná nějakou barvou. Když ale zkusíme ponořit do této barevné břečky klacek, někdy se nám podaří z dna vytáhnout ke hladině fialově purpurové kolonie sirných bakterií, které se usadily třeba na řasách, odumřelém listí nebo jiném substrátu.
Ve smrduté vodě se „popásají“ na sirovodíku, který oxidují na sírany, meziproduktem jsou siřičitany i thiosírany. Tyto povlaky jsou poměrně křehké, proto se při prudším pohybu ve vodě „rozpustí“. Barevné kolonie sirných bakterií patří do rodu Chromatium a Thiospirillum, k bezbarvým patří například zástupci rodu Beggiatoa a Thiothrix. Někdy tvoří sirné bakterie barevné povlaky i při výtoku sirných minerálních vod.
V čistých vodách, obyčejně zásaditých a hodně tvrdých, s vyšším obsahem železitých sloučenin, zase můžeme narazit na specifické železité bakterie, například reprezentanty rodu Siderocapsa. Několik druhů těchto bakterií vytváří typické okrouhlé kolonie, které se v našich vodách rovněž podílejí na samočistících procesech a koloběhu látek.
Jak naznačuje název této specifické fyziologické skupiny bakterií, její zástupci získávají energii potřebnou pro svou existenci oxidací železnatých solí, přičemž jsou schopni oxidovat dvoumocné sloučeniny železa na třímocné, ve vodě nerozpustné, které vylučují do vnějšího prostředí, nebo je ukládají do buněčných pouzder.
Protože rychlost metabolizmu není stejná, objevují se na okrouhlých červeně zbarvených koloniích těchto železitých bakterií (průměr kolem 3 cm) nepravidelné růstové vrstvy, trochu podobné letokruhům stromů. Když pak mají kolonie málo prostoru a hodně potravy, dokáží splynout do nepravidelných fleků nebo souvislé vrstvy pokrývající kámen, takže si je můžeme při zběžném pohledu splést třeba s některými rozsivkami.
Dva zmíněné typy bakterií, o nichž můžeme s trochou nadsázky říct, že se živí sírou, resp. železem, představují příklad pradávných forem života. Ty byly typické v dobách, kdy byla naše planeta ještě v plenkách. Význam ovšem neztratily ani v dnešní době. Bez nich by zřejmě mnohé vodní ekosystémy fungovaly s potížemi nebo by i zkolabovaly.
Diskuze k článku (0)