Je půlka února. Venku mrzne, až praští a hustě sněží. Sedím v příjemném teple své pracovny a s tužkou v ruce vzpomínám. Bylo to na podzim, konkrétně třináctého listopadu roku 1975. Ten den jsme se s kamarádem domluvili, že než bude pořádně mrznout, pojedeme naposled na ryby.

text: Stanislav Kovář

Odpoledne jsme vyrazili, vyzbrojeni jemnými pruty na plavanou a krabičkou hnojních červů. Namířili jsme si to na konec našeho povodí. Říká se tam „V lávkách“. Je to nádherný kousek řeky, lemovaný statnými duby a olšemi, jen kousek od známé Sudoměře. Řeka Otava tu tvoří dvojitý zákrut a voda teče pomalu a líně, jako by odpočívala. Místo, kde jsme chtěli chytat, bylo na horním ohybu, nad houštinou vrbiček.

Asi po půlhodině jízdy mým starým trabantem jsme dorazili na místo. Trochu nedočkavě jsme si připravili pruty, sešli k vodě a nahodili. V místě, kde jsem stál já, dělala voda u břehu malý vracák. Splávek, který jsem lehce nadržoval proti proudu, splýval pomalu s vodou. Pak přišel záběr! Byla to docela slušná plotice. Za malou chvilku jsem jich měl chycených asi pět. Šlo to tak rychle, že ani nebyl čas s nimi cokoli udělat, a tak zůstaly ležet živé ve vlhké trávě. Po chvíli záběry řídly, až ustaly úplně. Při pohledu na ulovené plotice mne napadlo, že mám v kufru auta složený prut na štiky, zapomenutý od poslední výpravy na Orlickou přehradu.

foto: Ondřej Cupal

Přinesl jsem ho a složil. Plotice se mi zdály sice trochu velké, ale nakonec jsem jednu z nich nastražil za hřbet a popošel kousek po proudu. Hned u břehu byla malá prohlubeň, ve které se točila voda. Břeh tu byl dost vysoký na to, aby se případný úlovek mohl vylovit bez podběráku, ale to mi v té chvíli vůbec nevadilo. Nahodil jsem o něco výš proti proudu a nechal plotici pomalu splývat s proudem.

Když jsem nahazoval asi počtvrté, přestalo mne to bavit. Přijel jsem si hlavně zachytat na plavanou a ne se trápit se štikovkou! Stáhl jsem již docela unavenou plotici až ke břehu, odklopil oblouček řadiče navijáku a odložil prut do rákosí. Jestli má nějaká zubatá chuť, tak si tě najde! Otočil jsem se a odcházel pokračovat v chytání plotic.

Udělal jsem ale jen asi dva kroky, když vtom to za mnou šplouchlo, jako by spadlo do řeky malé dítě. Otočil jsem se! Splávek byl ponořen těsně pod hladinou a pomalu se rozjížděl od břehu. „Už ji popadla!“ volal jsem na kamaráda. „Mám dojít pro podběrák?“ ozval se. „No, asi bude větší, dojdi pro něj,“ poprosil jsem ho.

Prut, který jsem už zase držel v ruce, byl metr osmdesát dlouhý plný laminát, opatřený starším navijákem a na něm týden starý vlasec třicítka, ukončený solidním lankem a středně velkým trojháčkem. Vzhledem k tomu, že byla plotice nastražena za hřbet, rozhodl jsem se k záseku. Překlopil jsem oblouček řadiče zpět, vyladil brzdu a razantně zasekl! Zásek seděl, ale ryba jako by o něm nevěděla. Prut se ohnul pod těžkým tělem, ale ryba pokračovala stejnou rychlostí ve směru, který si zvolila. Dělala si zkrátka, co chtěla a nebrala mě vůbec na vědomí.

Ilustrace: Stanislav Kovář

Naštěstí čím dále od břehu, tím bylo mělčeji. Středem řeky se táhl dlouhý pás mělčiny. To byla také má jediná záchrana. Jakmile se ryba ocitla na mělčině, otočila se a vracela šikmo po proudu zpět ke mně. Udržoval jsem s ní sice kontakt, ale na víc jsem se nezmohl. Při dalším výjezdu na mělčinu jsem ji trochu ze zvědavosti podržel, abych věděl, co mám vlastně na prutu a jak je to velké. Byla to štika! Vyjela k hladině a mě až zamrazilo. Hotový krokodýl! Zahlédl jsem obrovité tělo a zamávala mi mohutnou ocasní ploutví, velkou jako dvě rozevřené dlaně dospělého člověka, přeložené šikmo přes sebe.

V té chvíli přišel kamarád s připraveným podběrákem v ruce. Při pohledu na velikost sítě mu říkám: „Prosím tě, zahoď to a rychle se svlékej. Budeš muset do vody“. „Hele nedělej si srandu, to je tak velká?“ Místo odpovědi jsem štiku opět přibrzdil a nechal vyjet k hladině.

Kamarád, který to viděl, zbledl v předtuše toho, co ho čeká, a začal se rychle svlékat. Štika se pomalu unavovala a mně se dařilo postupně zkracovat její výjezdy na mělčinu. Asi tak po deseti dlouhých minutách jsem ji dostal ke břehu. Ani zdaleka však nebylo dobojováno! Kamarád se opatrně sesunul po rákosí do studené vody, která mu sahala nad kolena. Navedl jsem ji až před něj, jak nejlépe jsem dovedl. On se ji pokusil obejmout za hlavou, ale ruce mu nestačily. Vysmekla se a já byl na mrtvici.

foto: Zdeněk Drahokoupil

„Hele, chlape, jestli nám uteče, tak tě vlastnoručně utopím,“ křičel jsem hystericky. Při dalším navedení se mi zdálo, jako by se ostýchal na ni sáhnout. „Co je? Ty se jí snad bojíš!?“ Chvíli bylo ticho a pak se kamarád ozval: „Ty troubo, ty sem nevidíš, ale ona má zuby jako náš pes.“
Byla to zoufalá situace. V těle štiku uchopit nešlo a strčit jí prsty do skřelí by bylo stejné, jako přejet s nimi po nabroušené pile. V tom se mi jako zázrakem vybavilo vyprávění starého rybáře z Orlíku.

Ryby tenkrát moc nebraly, a tak jsem se dal do řeči se starým dědou, který seděl hned vedle mne. Povídali jsme si o velkých štikách a probírali jejich zdolávání. Hlavně o tom, jak dostat velkou štiku z vody, když není k dispozici gaf, který se používá na sumce. „Sám je člověk vyřízenej, ale když jsou na to dva, tak to už je jiná,“ vyprávěl děda. „Pomocník musí do vody, řádně ji zakalit, aby štika nic moc neviděla. Potom ji popadne dvěma prsty za oči a vytáhne ji z vody, krotkou jako beránka.“

Tehdy jsem byl přesvědčen, že děda přehání, ale mlčel jsem jednak z úcty k jeho věku a pak, abych mu nekazil radost z vyprávění. Teď však byla každá rada drahá. „Hele,“ zavolal jsem na kamaráda: „Snaž se zakalit vodu, jak to půjde nejvíc! Já ti ji pak do toho kalu navedu a ty ji musíš chytit za oči, zmáčknout a tak ji dostaneme z vody ven.“

Následoval kamarádův zoufalý pohled a bylo mi naprosto jasné, co si myslí o mé inteligenci a o tom, kde bych se měl nacházet. Podle něho rozhodně ne na rybách, ale ani nehlesl a udělal, jak jsem mu radil. Zakalit vodu mu moc práce nedalo, ale navést štiku do oblaku kalu byl pro mne dost velký problém. Konečně se mi to podařilo! Uchopil ji dvěma prsty pravé ruky přímo v očních důlcích a lehce zmáčkl.

Stalo se něco, co ani jeden z nás nečekal! Mohutné rybí tělo strnulo a přestalo se bránit. Pomáhaje si levou rukou se kamarád sunul kousek po kousku nahoru na břeh. V okamžiku, kdy už jsem na něj dosáhl, jsem odhodil prut a společnými silami jsme doslova vydřeli štiku nahoru na pevnou zem.

„Čím dál od vody, tím líp,“ naléhal jsem. Konečně byla naše! Odtáhli jsme ji i s prutem asi pět metrů od řeky, pod korunu mohutného dubu. Byl to fascinující pohled na tak nádherného a majestátního dravce.

foto: Ondřej Cupal

Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od mohutných boků, které se dmuly námahou z posledních minut náročného boje a široce roztažené ploutve se třásly vysílením. Byla to nádherně vybarvená štika. Tmavě zelený hřbet přecházel do světlejších boků posetých výrazně bílými skvrnami. Celé břicho bylo křídově bílé. Řitní ploutvička byla velká jako polovina mé dlaně! Jak bojovala, byly tyto kresby o to výraznější.

Byl to těžký zápas. Trojháček pevně vězel jedním ze svých hrotů na pravé straně hlavy. Ostatní dva háčky ulomila silou svých mohutných čelistí. Dodnes zůstal trojháček s ulomenými ramínky vězet mezi zuby v preparované hlavě i s kouskem lanka. Z posledních sil se štika prohnula a se zaduněním dopadla celým svým tělem na měkkou půdu pod dubem. „Je to vůbec možné, že tu ještě jsou takhle velký ryby?“ To byla slova kamaráda, který se třásl zimou a vzrušením. „Jak vidíš, tak jsou,“ odpověděl jsem.

Společně jsme štiku odnesli do mého starého auta a položili ji na podlahu za přední sedadla. Šířka auta jí nestačila, a tak jsme ji museli trochu prohnout.

Doma pak následovalo velké focení, měření a vážení. Vyvržená vážila dvanáct kilo a dvacet deka a měřila sto patnáct centimetrů. Měla v sobě dva natrávené kapříky o velikosti třicet pět a třicet šest centimetrů a přesto si ještě vzala velkou plotici, která se jí stala osudnou. Později jsem se dozvěděl, že rozlámala pruty dvěma místním rybářům a na čas někam zmizela. Řízením osudu jsem ji našel právě já. Je to má největší štika, kterou jsem kdy v životě chytil. Avšak nebýt kamaráda, vše by docela určitě dopadlo úplně jinak. Její fotografii jsem poslal do časopisu Rybářství a přihlásil se tak do soutěže „Nej, nej, nej.“

V roce 1975 obsadila má štika krásné třetí místo v republice.

Povídky jsou nedílnou součástí časopisu Rybářství. Pokud byste chtěli objednat předplatné jako dárek nebo pro sebe, můžete tak snadno učinit pod tímto odkazem https://irybarstvi.cz/predplatne/ . Pokud by vás zajímaly další články z listopadového Rybářství, časopis si můžete objednat na našem e-shopu zde https://irybarstvi.cz/e-shop/