„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“, dal by se aplikovat slavný výrok postavy z Vančurova románu na situaci, která se letos v létě odehrávala na některých našich rybnících. Ale tady podobnost končí, rozhodně se nedá mluvit o „rozmarném létě“.

Text: Veronika Piačková, foto: autorka, Pavel Nejezchleba a Ivo Novák

Asi jen málokomu unikly během prázdnin v médiích poplašné zprávy o nákaze ryb jakýmsi herpesvirem, který kosí jeden rybník za druhým a o nutné likvidaci celých obsádek. Vzápětí nato následovala záplava dotazů a více či méně fundovaných komentářů. Cílem tohoto článku je pokud možno objektivně vysvětlit situaci a některé informace uvést na pravou míru.

Co je to KHV?

Koi herpesviróza, jak zní český název, je virové onemocnění, jehož původcem je kapří herpesvirus 3 (Cyprinid herpesvirus 3; CyHV-3). Je to vysoce nakažlivé onemocnění, jehož následkem zpravidla bývá úhyn ryb. Vyskytuje se při teplotě vody 16 – 25 °C, nejčastěji kolem 23 °C. Při teplotách nad
28 °C už k propuknutí onemocnění zpravidla nedochází.

V přirozených podmínkách virus napadá pouze kapra a jeho barevnou varietu koi. V experimentálních podmínkách se podařilo nakazit i křížence koi a karase obecného (Carassius carassius) a křížence koi a karase zlatého (Carassius auratus), včetně rozvinutí klinických příznaků onemocnění. Byla testována možnost nakažení dalších druhů ryb, u některých z nich byla po pobytu v nádrži společně s infikovanými koi detekována DNA viru v kůži nebo v žábrách, ale ke klinickému onemocnění nedošlo. V literatuře se uvádí, že vnímavé jsou všechny věkové kategorie kapra a koi, kromě nejmenšího plůdku (cca do 1 cm délky). Koi herpes virem se nemůže nakazit člověk ani jiný savec.

Klinicky se KHV projevuje ne příliš specificky – dezorientovaným plaváním, snížením až zástavou příjmu potravy, shromažďováním ryb v okysličenější vodě (u hladiny, u přítoku nebo vzduchovacího kamene) a nouzovým dýcháním (troubením). Po vylovení jsou viditelné změny na kůži (nepravidelná tvorba slizu – jakoby skvrnitý vzhled, někdy zarudnutí), na očích (zapadlé oko) a na žábrách (od zvýšeného zahlenění až po rozsáhlou nekrózu žaberních oblouků).

Devastující žaberní tkáně, následovaná sekundárním zaplísněním a zapadlé oko jsou typické patologické stadiu koi herpesvirózy

Diagnostika

Základem diagnostiky většiny virových chorob nejen ryb je kultivace původců (virů) na buněčných liniích. Zjednodušeně řečeno se kousek tkáně, v níž by mohl být přítomen virus, rozmixuje a přidá do sterilní nádobky, kde jsou v živném médiu narostlé standardizované vnímavé buňky. Pokud je ve vyšetřovaném materiálu virus přítomen, infikuje buňky, pomnoží se v nich a tím je zlikviduje, což se projeví prázdnými místy v souvislém nárostu buněk.

Kultivace KHV je však obtížná a ne vždy úspěšná, proto se za bernou minci bere výsledek vyšetření založeného na vyhledávání a namnožení známého úseku virové DNA, metody zvané polymerázová řetězová reakce (PCR; Polymerase Chain Reaction). Jedním z typů PCR (real-time PCR neboli qPCR) je možno dokonce kvantitativně určit, kolik kopií viru je ve tkáni přítomno.

Častým nálezem u nemocných ryb je nepravidelná tvorba kožního slizu způsobující vzhled povrchu kůže

Šíření nákazy

Infekce se šíří přímým kontaktem zdravých ryb s nakaženými, vodou, exkrementy, ale také rybářským náčiním a pomůckami. U infikovaných ryb je virus detekován v kožním slizu už druhý den po nakažení. V tu dobu ještě ryby přijímají potravu a je tedy možné je ulovit. Podběráky, vezírky a další síťové pomůcky mohou být zdrojem infekce ještě i po 24 hodinách, zvláště když jsou ponechány mokré a ve tmě. Je možné je vydezinfikovat např. Savem nebo roztokem chloraminu, ale nejjednodušší prevencí tohoto přenosu nákazy je důkladné vysušení síťových pomůcek na slunci.

Pokud se týká přenosu vodou, velmi záleží na tom, zda, za jak dlouho a v jaké koncentraci přijdou s infikovanou vodou do kontaktu vnímavé ryby (kapři, koi). Ideální podmínky pro šíření viru jsou v produkčních rybnících, kde jsou hostitelé (kapři) přítomni v poměrně vysoké hustotě a na krmných místech dochází i k jejich vzájemnému fyzickému kontaktu. V přirozených podmínkách (řekách, jezerech) to má virus mnohem těžší, protože jsou vnímavými rybami osídleny mnohem řidčeji, většinou nedochází k jejich vzájemným kontaktům (kromě období výtěru) a navíc jsou zde přítomny bakterie, které virus likvidují.

Pokud je tedy voda z KHV pozitivních rybníků vypouštěna do řeky, dojde k jejímu naředění a uplatní se i další, výše zmíněné oslabující faktory, takže by tento postup k šíření nákazy přispívat neměl. Potenciální nebezpečí vyvstává, když je nutno vodu při výlovu nakažené obsádky vypouštět přímo do jiného, KHV negativního rybníka.

Koi herpes virem se nemůže nakazit člověk ani jiný savec

Dalším možným způsobem je přenos prostřednictvím vironosičů a vektorů. Vironosičem se stává vnímavá ryba, která prodělá onemocnění, přežije a uzdraví se. KHV má podobně jako jiné herpesviry (například Herpes simplex virus – původce oparu u lidí) schopnost ukrývat se někde v organizmu a v okamžiku oslabení imunity, např. vlivem jiného onemocnění, stresu atd. se znovu aktivizuje a napadne cílové tkáně. Kromě toho dochází také k jeho vylučování do vnějšího prostředí, v případě KHV slizem a exkrementy.

Nebezpeční jsou takzvaní asymptomatičtí vironosiči, neboli latentně infikované ryby, do jejichž organizmu virus pronikne, nevyvolá žádné klinické příznaky, ale za určitých podmínek se může pomnožit a být vylučován do prostředí. Za vektory považujeme organizmy, které mohou virus mechanicky rozvlékat na povrchu svého těla (obojživelníci, vodní ptáci). Role vodních ptáků v šíření nákazy se hodně diskutuje, ale zatím nebyla publikována žádná vědecká studie, která by ji spolehlivě potvrdila nebo vyvrátila.

Za nejúspěšnější vektor je však i bez vědecké studie možno pokládat člověka. Má mnohem větší logistické možnosti než všechny výše zmíněné organizmy a díky neznalosti, neopatrnosti nebo neserióznosti jich bohužel někdy velmi významně využívá.

KHV ve světě

Poprvé byla tato choroba zaznamenána na konci 90. let 20. století v Izraeli, kde došlo k velkým úhynům kaprů koi. Zjistilo se, že případy úhynů mají pravděpodobně souvislost s předchozí účastí ryb na mezinárodní výstavě, protože zhruba ve stejné době byly výskyty úhynů podobného charakteru hlášeny i z USA. Zatímco izraelští a američtí vědci usilovně pátrali po příčině záhadné choroby, virus se čile šířil a díky obchodu s okrasnými rybami se stejné příznaky a hynutí zanedlouho objevily i v dalších asijských a posléze i evropských zemích.

V Evropě je největší počet ohnisek každoročně hlášen z Německa. Možná to souvisí s příznačnou německou pořádkumilovností a akurátností

Do současné doby byly případy KHV hlášeny prakticky ze všech zemí, které mají na svém území chovy kapra nebo koi kapra. V Evropě je největší počet ohnisek každoročně hlášen z Německa (viz tab. 1). Možná to souvisí s příznačnou německou pořádkumilovností a akurátností, která jim velí hlásit každý podezřelý úhyn, ale hlavně se jedná v drtivé většině o velmi malá ohniska – okrasné zahradní rybníčky, jejichž majitelé po prokázání pozitivního nálezu KHV dostávají finanční odškodnění a nehrozí jim žádné další restrikce. Pouze rybníček vydezinfikují a po uplynutí předepsané lhůty jej mohou znovu napustit a osadit nově nakoupenými rybami.

Tabulka 1: Přehled ohnisek KHV v evropských zemích v letech 2016 – 2018 (převzato z webu Státní veterinární správy ČR)

201620172018

Belgie
3

Česká republika
222

Dánsko
111

Chorvatsko
4
Itálie31
Litva11
Lucembursko1
Maďarsko426

Německo
6015694
Nizozemsko1
Polsko212
Rakousko        1
Rumunsko121

Slovinsko
11

Spojené království
352327

CELKEM
112194137

Pozn.: Estonsko, Finsko, Norsko, Severní Makedonie, Slovensko a Švýcarsko v uvedených letech žádná ohniska nehlásily.

KHV v České republice

U nás byla první vyšetření kaprů na KHV prováděna v rámci grantových projektů MZe v letech 2005 – 2008, kdy bylo ročně vyšetřeno několik obsádek. V roce 2009 převzala vyšetřování kaprů na KHV Státní veterinární správa. V témže roce byl na našem území zaznamenán první klinický případ KHV u koi kaprů v soukromém rybníčku. Od té doby je každoročně vyšetřováno cca 100 – 200 registrovaných hospodářství s chovem kapra nebo koi kapra a tu a tam se objeví nějaký pozitivní nález nebo dokonce klinický případ onemocnění (tab. 2).

V letošním roce se situace poněkud zhoršila a počet evidovaných ohnisek se zvýšil na 10, přičemž některá byla od sebe poměrně vzdálená (Praha, východní Čechy, severní Morava). Jednotlivá ohniska se lišila i variabilitou intenzity klinických příznaků a patologických změn. Také mortalita byla různá, v některých případech uhynulo během pár dní 10 % rybí obsádky, v jiných došlo k úhynu pouze několika desítek kg ryb (tyto případy se vesměs týkaly pouze sekundárních ohnisek, odhalených na základě virologického monitoringu).

Původ nákazy se dá vystopovat jen velmi těžko, vzhledem k tomu, že virus se chová někdy z našeho pohledu nelogicky. Vzorky z některých rybníků, kde by se jeho přítomnost vzhledem k propojení vodou s KHV pozitivními rybníky dala očekávat, vycházely i při opakovaných vyšetřeních negativně a naopak tam, kde byl přenos téměř vyloučen, byly výsledky vyšetření hned napoprvé pozitivní a dokonce se objevily i klinické příznaky a úhyn. Není to však výjimečná situace, podobné zkušenosti mají i kolegové z Německa, kde v těsně propojených rybničních soustavách se někdy pozitivní a negativní rybníky střídají jako na šachovnici, bez jakékoliv logiky.

Tabulka 2: Výsledky monitoringu KHV vedeného Státní veterinární správou ČR (převzato z webu SVS ČR)

rok       Počet hospodářství vyšetřených na KHV v rámci monitoringu       Počet ohnisek

RokPočet hospodářství vyšetřených
na KHV v rámci monitoringu 
Počet ohnisek
2009 1905
2010 1841
2011 1010
2012 950
2013 930
2014 1040
2015 1020
2016 972
2017 992
2018 1032

KHV v legislativě

V roce 2006 vstoupila v platnost evropská Směrnice Rady 2006/88/ES o veterinárních požadavcích na živočichy pocházející z akvakultury a o prevenci a tlumení některých nákaz vodních živočichů, v níž byla KHV zařazena na seznam takzvaných neexotických nákaz, spolu s virovou hemoragickou septikémií (VHS) a infekční hematopoetickou nekrózou (IHN) lososovitých ryb. Původně na tomto seznamu figurovala i jarní virémie kaprů, ale ta byla díky nátlaku některých členských států ze seznamu stažena.

V roce 2008 byla tato Směrnice implementována do naší legislativy a KHV se i u nás stala z pohledu zákona „nebezpečnou nákazou“. Na všechna onemocnění, která mají tento statut, se vztahují určitá pravidla. V případě KHV provádí Státní veterinární správa (SVS) monitoring, v rámci něhož každoročně vyšetřuje cca 100 vybraných hospodářství, kde je evidován chov kapra nebo koi kapra.

Z každého hospodářství odebírají inspektoři SVS 30 ks živých kaprů nebo koi kaprů ve stáří K2. Přednostně by měly být odebírány ryby podezřelé, s příznaky onemocnění. Tyto vzorky jsou odesílány do Státního veterinárního ústavu (Jihlava, Olomouc nebo Praha), kde jsou testovány na přítomnost virové DNA.

V případě pozitivního nálezu jsou vzorky odesílány ještě pro potvrzení do Národní referenční laboratoře pro virové choroby v Brně. Pokud se i zde prokáže přítomnost viru, vyhlašuje SVS mimořádná veterinární opatření, jejichž součástí je vymezení ohniska a uzavřeného pásma, které je tvořeno vnitřním ochranným pásmem a vnějším pásmem dozoru kolem ohniska. Následují odběry vzorků v rybnících uvnitř uzavřeného pásma a pokud jsou výsledky vyšetření pozitivní, jsou vyhlašována další ohniska.

Nepříjemným závěrem celého procesu je nařízená likvidace celé obsádky v ohnisku. Ryby bez klinických příznaků by se sice mohly využít ke zpracování pro lidský konzum, ale bohužel u nás máme pouze jednu zpracovnu schválenou pro zpracování ryb z ohniska nákazy, jejíž kapacita je nedostatečná. Proto bývají ryby likvidovány v kontejnerech pomocí CO2 a odváženy do kafilerie. Ministerstvo zemědělství pak vyplácí chovatelům náhradu za utracené ryby a za náklady spojené se závěrečnou dezinfekcí rybníka, nářadí, dopravních prostředků atd.

Součástí mimořádných veterinárních opatření jsou i určitá pravidla pro nakládání s rybami ulovenými ve volných vodách v uzavřeném pásmu. Je přípustné pouze pouštění ryb zpět do vody v místě ulovení, nebo zabití na místě ulovení za účelem kulinářského zpracování. Rozhodně se nesmí od vody odnášet ryby živé a ty někam vysazovat.

Od roku 2021 bude platit nový evropský Zákon o zdraví zvířat, podle něhož je sice KHV zařazena do jiné kategorie než VHS a IHN, ale u nás se pravděpodobně postup při likvidaci ohnisek nezmění. 

A co dál?

Na několika zahraničních vědeckých pracovištích probíhá vývoj vakcín proti KHV, ale v Evropě zatím není žádná registrovaná. Proces registrace je poměrně zdlouhavý, takže se v nejbližší době asi nedá jejich použití očekávat. Jedinou možností ochrany je tedy důsledné dodržování zásad zoohygieny, dezinfekce krmných míst, loviště a transportních beden, rybolovného nářadí atd., nepřehušťování obsádek a nezvyšování organického zatížení vody neuváženým krmením a hnojením.

Hlavním nástrojem prevence je však zodpovědnost a uvědomění si možných souvislostí ze strany všech, kdo s rybami nějakým způsobem nakládají.

Klíčovou roli při šíření nákazy hrají přesuny ryb. Proto je třeba ryby nakupovat pouze z ověřených zdrojů, s pokud možno jasnou nákazovou situací, od stálých dodavatelů se schváleným a registrovaným hospodářstvím, u kterých je možné zpětně dosledovat pohyby ryb. Z letošních a loňských případů v Pardubickém kraji vyplývá, že infekce u některých kategorií může perzistovat i po dobu několika let, a to bez jakýchkoli podezřelých klinických příznaků.

Další možností je eliminace nebo alespoň snížení rizika infekce z prostředí ponecháním rybníků po výlovu ladem po dobu alespoň několika dní. Umožní se tím průnik ultrafialového záření na povrch dna a jeho alespoň částečné vyschnutí, tedy stav, který původci KHV vysloveně nesvědčí. Při současném nedostatku vody je však běžnou praxí nahánění rybníka a vysazení další kategorie ryb okamžitě po slovení předchozí obsádky.

V neposlední řadě je třeba apelovat na zodpovědný přístup nekomerční chovatelské veřejnosti. Vysazením nemocných ryb z okrasného rybníčku do velkého rybníka ve snaze „dát jim šanci“ mohou tito hobby-chovatelé způsobit produkčním rybářům rozsáhlé ekonomické škody. Jediným správným postupem je ohlásit podezření soukromým veterinárním lékařům nebo krajské veterinární správě. Jejich prioritním úkolem je takové podezření prošetřit a případný výskyt nákazy spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit.

Je těžké předpovědět, jak se bude nákazová situace vyvíjet v následujících letech. V každém případě je třeba počítat s tím, že KHV z našich chovů hned tak nezmizí a že bude trvat ještě mnoho let, než, podobně jako jarní virémie, přestane být pro rybáře hrozbou.

Autorka působí na Fakultě rybářství a ochrany vod na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Za cenné informace o aktuální nákazové situaci a spolupráci při tvorbě tohoto článku děkuje MVDr. Radku Axmannovi z Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Pardubický kraj.