Na začátku jsem se zamýšlel, jaký název dát svému článku do vínku. Logicky jsem přemýšlel nad vztahem mezi rybami a rybáři a dále mezi vydrami – a tou skupinou lidí, která se zabývá jejich ochranou. Nazval jsem je pracovně „vydraři“ a pak jsem začal pátrat na internetu, jestli se někdo hrdě hlásí k názvu vydrař/vydrařka (abych byl genderově korektní).

text: Pavel Vrána ilustrace: autor foto autor a Jaroslav Šubjak

Vydraři

Překvapení bylo veliké, k mému poučení je vydrař specializovaným plemenem psů, kteří, nastojte, slouží k lovu vyder. Jedná se dokonce o jedno z nejstarších psích plemen, které je příbuzné s proslulým bloodhoundem. Lov vyder byl totiž ve středověku oblíbenou zábavou šlechty a své vydraře choval Jan Bezzemek (1160 – 1216), Eduard II. (1284 – 1327), Jindřich VIII. (1491 – 1547) a dokonce i Alžběta I. (1533 – 1603).

Vydrař
Vydrař – lovecký pes užívaný k lovu vyder

Ani příbuzné našich vyder v Severní Americe vydry severoamerické (Lontra canadensis) neměly na růžích ustláno. Pro některé indiánské kmeny byla sice vydra totemovým zvířetem, ale jiné kmeny ji bez skrupulí lovily a z její kůže šily např. toulce na šípy. Dlužno dodat, že od doby, kdy se do Ameriky dostali evropští lovci kožešin, se staly vydry jedním z nejčastěji lovených zvířat.

Vydry ve světové mytologii

Vydry se objevují v mytologii mnoha národů. V severských zemích věřili, že se ve vydru přeměňoval skřítek Ótr, tedy do doby, než ho zabil bůh Loki. Ten totiž o skřítkových přeměnách ve vydru neměl páru, ale chtěl se zmocnit vydří kůže… V irské mytologii vystupuje krásná dívka Lí Ban, která se po ročním pobytu ve vodě změnila v mořskou pannu: napůl v člověka a napůl lososa, zatímco její psík se změnil ve vydru. V Japonsku věřili, že se vydry mění v krásné dívky a potom se snaží zabít a sežrat muže (ještě toho trochu!). V Koreji zase pro změnu věřili, že lidé, kteří spatří vydru, budou po zbytek života přitahovat dešťové mraky. S ohledem na globální změnu klimatu tedy všichni rybáři „huš!“ k vodě a pozorujte vydry, třeba to zafunguje a začne více pršet.

Vydry, pomocnice rybářů

Ve světě existují i příklady účinné spolupráce rybářů a vyder. V jižním Bangladéši používali rybáři tradičně chované vydry hladkosrsté (Lutrogale perspicillata) k tomu, aby jim naháněly ryby do nastražených sítí.

Co na to Češi?

V českých zemích, které byly s příchodem křesťanství zbaveny původních totemových náboženství, už na vydru mezi božstvy „nezbylo místo“. Možná proto poněkud prakticky zaměřený český člověk při setkání s vydrou příliš neváhal a zdá se, že se v prvé řadě zajímal o její kvalitní kožešinu a maso. Snad proto se u nás žádná legenda o vydře měnící se v krásnou dívku nezachovala.

V 11. a 12. století začali naši předkové zakládat rybníky, chovat v nich ryby a tady někdy zřejmě poprvé padla kosa na kámen. Ačkoliv měli naši předchůdci často mlhavé představy o biologii kolem žijících druhů živočichů (neb měli jiných starostí až nad hlavu), rychle vypozorovali, že vydra nebude vegetarián a že se jim z rybníků a řek kolonizovaných vydrami ryby jaksi ztrácí. To vrchnost nerada viděla, zvláště pak v době největšího rozkvětu českého rybníkářství, tedy v 16. století. Od slova k činu nebylo u nás nikdy daleko, a tak byla kmotra vydra rázem na indexu a rozkaz, ten zněl jasně: „Nesmí projet za žádnou cenu!“ Jednotlivá panství začala platit za ubitou vydru a roku 1603 bylo vydáno nařízení všem královským fišmistrům: „Bobry a vydry, kteří v haltýřích a rybnících na rybách škodu velkou činí a jako vlci nad zvěří nad rybami škůdci jsou, má fišmistr lapati, aneb jakkoli hubiti dáti.“

vydra nabodnutá na oštěp
Edwin Henry Lanseer: Vydra nabodnutá na oštěp s vydraři hraběte z Aberdeenu

Z vydry se stalo oblíbené postní jídlo, které se podávalo se speciální omáčkou, dokonce i na Štědrý den místo ryby, mj. proto, že byla považována za rybu anebo obojživelníka, jak to udával i učitel národů J. A. Komenský v roce 1657. Od 17. do 19. století pokračoval „hon na vydru“ neztenčenou silou, přičemž se využívalo zdokonalujících se palných zbraní, sítí i pastí. Mezi lety 1865 a 1910 se u nás oficiálně lovilo mezi 150 a 300 kusy vyder ročně. Procházíme-li staré české i německé rybářské katalogy z počátku 20. století, nezřídka narazíme na inzeráty prodejců vydřích želez všeho druhu jak domácí, tak zahraniční výroby. V mysliveckých příručkách pak nacházíme statě věnované propracovanému systému hubení vyder, které byly považovány za škodnou.

Co na to Češky?

Ani ženy nezůstaly v oblasti vyder pozadu, jak dokládá Nová pražská kuchařka z roku 1877, když radí:

Předek vydry připraví se právě tak, jako se upravuje potápka, jenom s tím rozdílem, že se vezme málo octa, 2 díly vody a 2 díly červeného vína, ostatní příprava jest stejná; na tom však obzvláště záleží, aby omáčka byla černoskvělá. Zadek močí se den v postním moku, tento se skládá z hrachové vody, octa a koření, zeleniny, hojné cibule, česneku, citronové kůry, másla a ze soli. Pak se to peče v moku, polévá se to často, posléze se může k tomu přidati po procezení šťávy kyselá hustá smetana. Při upravení poleje se pečeně omáčkou a posypá se citronovou kůrou. K zadělávanému přidává se vždycky máselné těsto.

Místo vydry v současné české krajině

Ačkoliv to u nás ještě v polovině 20. století vypadalo s vydrami prachbídně, podařilo se postupně díky kombinaci zlepšování kvality vody, repatriaci a totální ochraně (od roku 1992) naší populaci vyder stabilizovat a příkladně obnovit. Aby ne, vydry si na našich revírech v 90. letech 20. století musely připadat jako v ráji.

smrt vydrám
Jubilejní zemská výstava přinesla v roce 1891 specializovanou výstavku rybářského spolku Louny s nápisem „Smrt vydrám“ složeným z kostí 48 jedinců vyder

Nicméně původní ráj, v němž žili v dokonalé harmonii vydra, ryba a člověk je, zdá se, definitivně ztracen. Všechny zúčastněné strany se shodují, že naším cílem je návrat do takového ráje, ovšem jak toho dosáhnout, na tom již shoda neplatí. Zato všichni, kdo stojí nohama na zemi vidí, že to bude cesta velice dlouhá a trnitá. Mnozí věří, že „příroda si poradí“. Z dlouhodobého pohledu jistě, otázkou zůstává, zda jí někdo k takovému řešení dá prostor. Jiní věří, že až bude vyder podle odborníků moc, použije se nějaké kouzelné sluchátko, kam se zavolá: „Haló, haló, ať je vyder málo!“ a že se to nějak samo vyřeší. Nevyřeší. Budeme chytat za ocas, co jsme měli chytit za hlavu a všechno spadne na hlavu myslivcům, kteří již nyní musí řešit mnoho dalších problémů v kulturní krajině.

Současná situace v naší přírodě připomíná letadlo, kterému selhal autopilot a řítí se k zemi. Piloti rozvíjí teorie o tom, že by se měl stroj sám srovnat, ačkoliv všechny ukazatele varovně svítí a stroj se řítí k zemi. Není čas říkat: ono to nějak (někam) dopadne. Je čas, aby člověk vzal za řídící páku a stabilizoval tento pád. Někdy si jako rybáři připadáme v roli cestujícího, který jde upozornit pilota, že je něco špatně…

Příroda si poradí… Nebo ne?

Kde se stala chyba? Proč věci nefungují jako dříve? Výskyt každého živého tvora je řízen celým systémem regulačních mechanizmů, které brání jeho přemnožení nad únosnou mez. Výskyt vyder tak ovlivňovaly nemoci, třeba vzteklina. To se ale lidem moc nehodilo do krámu a snažili se tyto nemoci vymýtit. Tím připravili vydru o jeden regulační mechanizmus. Tím, že jsme vydry na našem území téměř vyhubili a potlačili v přírodě výskyt řady hlístic, tasemnic a motolic, provedli jsme tedy jakýsi restart populace a vydry tak nyní po zdravotní stránce téměř nic neohrožuje.
Dalším regulačním mechanizmem byli ostatní dravci. Vydru příležitostně napadne například orel, rys, vlk, medvěd. Inu přiznejme si, že stavy těchto velkých dravců u nás zřejmě již nikdy nedosáhnou počtů nutných k tomu, aby ovlivnili populaci vyder. Dalším regulačním mechanizmem by mohla být hustota rybí obsádky. Zní to snadno – vydra si sama vyžere kořist v určité lokalitě a pak „odkočuje“ někam jinam, kde je zatím potravy dost. Nebude-li mnoho potravy v tocích, nebude ani mnoho vyder. Jenže to už dávno nefunguje.

vydra rybáři

Za prvé, v naší krajině je dost nádrží, které zajistí, že vydra nemusí táhnout žádnou štreku, prostě si jen přeleze z toku do rybníka nebo zpět (což ryba bohužel neumí), ale její početní stavy to nelimituje. A těžko můžeme očekávat, že rybníkář přestane kvůli vydrám vysazovat ryby do rybníka. Dále, ČRS má zarybňovací povinnost, která mu plyne přímo z ministerských dekretů. Nesplnění této povinnosti může vyústit v odebrání revíru. Ani tady tedy nemůžeme čekat nějakou zvláštní změnu a vydra najde v revíru vždy znovu prostřený stůl.

Konkurence. Vydry jsou teritoriální, ve svém okolí žádného dalšího jedince nesnesou, s výjimkou rodinných příslušníků. Takže až se kapacita naší krajiny naplní, více vyder prostě již nebude. To ale v naší krajině plné rybníků opět neplatí. Zde množství vyder vztažené na jednotku plochy dosahuje v přírodě nevídaných hodnot. Logicky, je-li dost potravy pro všechny, tak proč se rvát o místo? Jenže přijde čas výlovů a co potom? Hup do řeky.

vydra říční
Vydra chycená v železech

Nakonec si musíme přiznat, že mezi predátory vydry patřil od pradávna i člověk. Jenže vydra je dnes v nejvyšším stupni ochrany, takže s nějakým lovem vyder je konec. Jediným výraznějším limitem pro vydry zůstává nový faktor, který představuje silniční doprava, která čas od času nějakou vydru usmrtí. O nějaké regulaci početních stavů na únosnou mez ale nemůže být ani řeč. Jak je vidět, člověk odstranil přirozené regulační mechanizmy. Nyní trochu naivně spoléhá na to, že se vše vyřeší bez jeho zásahu, jako za starých dobrých časů. Bohužel. Co člověk zpackal, musí také napravit.

Efekt zlaté klece

Jistě existují i místa, kde doposud ryby a vydry žijí v harmonii. Většinou jsou to místa, kde se zachovaly nedotčené původní populace ryb, čistá voda a neregulovaný tok v dobrém ekologicko-morfologickém stavu. Ruku na srdce, kolik takových toků v republice máme? Nelze poukazovat na to, že tohle je ten cíl a k tomu že směřujeme. Sledujeme-li dobře dění v našem okolí, trend je spíše opačný – stále více toků trpí zásahy člověka a k cíli se tedy ani nepřibližujeme.

Jádro pudla

Dostáváme se k zásadní otázce, jaká je kapacita naší krajiny – kolik vyder tu můžeme mít, aniž by to mělo fatální vliv na již tak dost podlomená společenstva našich ryb. Tady ovšem nikdo z ochránců přírody nechce dát hlavu na špalek a říci konkrétní číslo. Většinou se spokojí s definicí, že „čím více, tím lépe“ (více proužků, více nejmenovaná značka sportovního oblečení). Stav populace vyder by tedy měl někdo nezávisle posoudit a říci, co bude dál. Tím orgánem by zjevně mělo být Ministerstvo životního prostředí (MŽP), které by mělo být nezávislé. Otázka je, má-li ve svých řadách dostatečně kvalifikované odborníky, kteří by tuto záležitost posoudili. Ne-li, pak si celkem logicky najme externisty, odborníky, kteří situaci posoudí. Dlužno dodat, že takoví odborníci se většinou rekrutují z řad lutrofilů, tedy vydromilců, kteří by za vydru dali vlastní kožich. A kteří na vydrách – v uvozovkách – postavili vlastní kariéru a z grantů na to vázaných mají trvalý zdroj příjmů. Světe div se, že výsledné studie ukazují, že populace vyder je křehká a musí se dále zkoumat. Inu, co dodat…

vydra říční ilustrace

Děláme další studie za miliony, ale řešení je v nedohlednu. Pozor, tím nikterak nesnižuji potřebu výzkumu ve věci vyder, ale tento musí jít ruku v ruce s přijatými opatřeními na snížení ztrát na rybí obsádce. Namísto nich jsou však rybáři neustále nuceni se uskromňovat – tady se chytat nebude, míra lipana se zvýší na 40 cm (což na většině území znamená totální hájení), zavádí se CHRO, úseky CHAP, dělají se experimenty s vysazovanými věkovými kategoriemi… A s potočáky i lipany to jde nadále od deseti k pěti. Vydra si totiž jede svoje, míra nemíra, hájení nehájení. Kde se rybář uskromní, tam jen slízne smetánku.

Současná mapa výskytu vyder je rudá „jako bolševický nok“ a do dáli hlásá i méně znalým, že vydry dnes máme prakticky ve všech regionech, hustě a plošně. Co už neříká je fakt, který si musíme přiznat: naše ryby neviděly vydru někde 100, jinde možná 200 let. Za tu dobu ztratily antipredační chování, prostě si musí na nového nepřítele znovu zvyknout. V tom je ale ten háček. Na podobné pokusy prostě nemáme dost pokusných králíků, v tomto případě cenných lipanů a pstruhů. Jejich populace jsou ohrožovány řadou jiných faktorů a vydra se tak stává oním příslovečným hřebíčkem do rakve jejich populací.

Jánošík přichází

V pohádkách vždy platilo, že kde přišel útlak od panstva a podmínky nebylo možné déle snášet, tam se objevil nějaký zbojník. Tuhle se nějaká paní na úřadě rozplývala v slzách, kterak je to nehumánní, když nějaký zlolajník (ona to neřekla, ale Ducháčku, to „rybář“ tam bylo!) přiotrávil vydru jedem, kterak se jistě svíjela v bolestech a dlouze zmírala. No, chtěl jsem říct, jakou jinou možnost jste ctěné společnosti a potažmo té vydře nabídli? Žádný normální člověk si nepřeje krutou smrt zvířete. Ale pro ty, kdo to nevědí: jdete-li nějaké zvíře střelit puškou, bude slyšet rána, puška je neskladná, je velká šance, že vás potom chytí – budete odsouzen, ostouzen a máte-li takovou pušku legálně, pak přijdete o zbrojní průkaz i všechny ostatní zbraně. To znamená většinou ztrátu několika desítek až stovek tisíc a pro myslivce i celoživotního koníčku. Jinými slovy, za dané situace, kdy je zabití vydry zcela nelegální, nikdo soudný „humánní“ odstřel nepoužije. Téměř jistě dojde na jed nebo past, ale myslím, že vydří krev padne spíše na hlavu rádoby ochránců.

Jak je to s regulací vyder

Když jsme se jako ČRS tázali, jak je to s případným odstřelem vyder, bylo nám argumentováno tím, „že si to EU nepřeje“. Popravdě, EU to nechává na členských státech. Jsou státy kolem nás, které mají početní regulaci vyder odstřelem schválenou (Bavorsko, Rakousko, Polsko) – a co více, naši sousedé zatím nikdy nenaplnili kvóty pro odstřel. Ono totiž střelit vydru není jen tak.
Abychom si nalili čistého vína, orgány ochrany přírody se zřejmě spíše bojí, co by na to řekla veřejnost, kdyby někdo povolil odstřel seriálového Vydrýska. Ale já se domnívám, že dnes už i ochranáři tuší, že je na současném stavu něco hodně špatně a že je na čase to změnit.

vydra říční

Pár slov na závěr

Nehledáme zde nějaké „konečné řešení vydří otázky“, spočívající ve fyzické likvidaci populace našich vyder, ale zároveň nechceme připustit, aby se z důvodu neregulovaného nárůstu vydří populace dostaly na seznam zvláště chráněných živočichů naše původní, cenné a donedávna běžné druhy ryb. Dovolujeme si tvrdit, že regulace početních stavů vyder je na místě, v prvé řadě uvnitř rybochovných objektů a v druhé řadě tam, kde ohrožují cenné populace původních druhů salmonidů.

Způsob snižování stavů ať určí odborníci z MŽP a Ministerstva zemědělství. Nedomníváme se, že je přitom potřeba vždy a za každou cenu vydry rovnou hubit. Část vyder je např. možné lapat do živochytných pastí a vyvážet do zemí, kde mají o její repatriaci zájem.

Ruku v ruce s regulací početních stavů vyder pak musí jít opatření na zlepšení ekologicko-morfologického stavu našich revírů, především pak těch pstruhových, které patří mezi nejhůře postižené. Jedině tak lze zajistit obnovu obsádky a stabilizaci celého rybího společenstva.


(Ing. Pavel Vrána Ph.D. působí v Odboru životního prostředí a čistoty vod při Radě Českého rybářského svazu.)

Článek byl publikován v lednovém Rybářství, které lze získat na adrese https://irybarstvi.cz/e-shop/. Předplatné zařídíte pod odkazem https://irybarstvi.cz/predplatne/.