„Na prutě jsem měl bolena! Měl jsem na vlasci rybu, kterou někteří rybáři za celý život ani nespatřili. Nesmím ho urazit. Nesmím to zvorat.“ Název i začátek článku je úmyslně vypůjčený z knihy Oty Pavla. Bolen patřil v minulosti k vzácným rybám a jeho lov k těm nejtěžším. Přelstít plachou a velmi ostražitou rybu nebývá vůbec snadné. Všiml si toho i Ota Pavel, který ve své povídce vysvětluje, že bolen není žádný velký bojovník a právě proto musí být moudrý a opatrný. Jinak nemá šanci přežít.

text: Zdeněk Hofman, foto: autor a Lenka Hofmanová


Jako kluk jsem bolena znal pouze z knížek a trvalo hezky dlouho, než mi zkřížil cestu. První setkání na Oravské přehradě v 70. letech skončilo nezdarem. Boleni, kteří pravidelně navštěvovali naši zátoku, mě pokaždé spatřili a nikdy nezabrali. Bylo mi asi třináct let a bolení nezájem pro mě znamenal hotové neštěstí. Po dalších pěti letech jsem se konečně dočkal na rodném Labi u Smiřic. Lovil jsem okouny na slunky, když se brčko najednou prudce rozjelo a zmizelo pod hladinou. Myslel jsem, že je to štika, kterých bylo tenkrát všude plno. K velkému překvapení se po chvilce začal na hladině plácat můj první bolen. Měřil asi 55 cm.

Trocha historie

Bolen dravý patří k původním druhům. Vyskytoval se ve středních pásmech řek. Po vzniku mnoha údolních nádrží a pískoven se zabydlel i ve vodách stojatých. V dobách budování socialistického průmyslu dosáhlo znečištění našich vod takové úrovně, že z nich bolen na mnoha místech zcela vymizel a jinde byl vzácný. Během devadesátých let se díky umělému vysazování a zlepšení kvality vod začal objevovat ve větším množství.

V současné době bývá na mnoha revírech dokonce přemnožen. I přesto je pořád považován za opatrnou a těžko ulovitelnou rybu. Pro tuto vlastnost je sportovními rybáři velmi ceněn. Silné a nápadné šňůry nahradily jemné s návazcem z fluorokarbonu. Zastaralá je i německá solinka, kterou dostal Ota Pavel od svého otce. Tenkrát mu na imitaci tenkou jako pavučinka zabralo dvanáct bolenů.

Můj první letošní

Letos jsem prvního bolena chytil už začátkem června na Zlaté řece. Po nočním lovu úhořů mi zbylo několik rousnic. Protože od rána panovalo tropické vedro, napadlo mě spojit rybolov s koupáním. Vlezl jsem do řeky s plavačkovým prutem a zkoušel štěstí na masné červy. Zabralo mi několik tloušťů, ostatním rybkám se moc brát nechtělo. Pak jsem si vzpomněl na rousnice a vyměnil plavačku za teleskop na položenou.

Vzal jsem vidličky, skládací židličku a zabrodil do řeky pod jezem. Voda mi sahala těsně pod kolena, což mi umožňovalo sedět na židličce uprostřed řeky. Vodu jsem měl těsně pod zadkem a prut u ruky ve vidličkách. Vybral jsem si takové místo, abych mohl nahazovat do rozhraní proudu a tišiny. Studená voda mě příjemně šimrala na nohách a ryby braly. Nejvíc tloušti, okouni a dokonce i větší skaláci, které bych v silném proudu nečekal. Cílil jsem totiž na divoké parmy.

Největším neštěstím bývá ztráta ryby, která se nestihla ani představit

Náhle mě zaujalo šplouchání ryb u kamenů. Jsou to ostroretky. Nastal čas jejich námluv. Proto mi žádná na červíka nezabrala. Sedím na židličce a sleduji nevšední divadlo. Ryby vyrážejí v trojstupech a dalších seskupeních až do úplných mělčin, kde kličkují mezi kameny. Je to nádherná podívaná na změť červených ploutviček ve svatebním reji, když se to stane. Policajt visící nehybně mezi očky vystřelí náhle až k prutu, který doslova poskočí ve vidličkách. Podvědomě zaseknu a mám jasno. Na prutu konečně uvázl větší soupeř. Parma, bleskne mi hlavou a opatrně navíjím, abych o rybu nepřišel ještě dřív, než ji spatřím.

Identifikace soupeře je první záchytný bod rybáře. Největším neštěstím bývá ztráta ryby, která se nestihla ani představit. Tentokrát mám štěstí. Tajemný soupeř klade zprvu slušný odpor, jakmile však vpluje do klidnějších vod, stávám se jasným pánem situace. Ryba jde na hladinu a k velkému překvapení spatřím tělo stříbrného bolena. Rousnice je prostě ideální a univerzální nástraha pro všechny druhy ryb.

Bolen mě zahlédl taky a ze všech sil se snaží upláchnout po proudu. Řeka ho dnes však zradila. Peřeje, které ho vždy zachránily, zůstávají mimo dosah. Tajemná síla mu nedovolí ústup do bezpečí, musí zastavit a nechat se obrátit. Poslední metry je již jen vlečen a na mělčině zůstává ležet na boku. Prohrál. Těžce dýchá a vyčkává na svůj osud.

Délku odhaduji na pětapadesát. Radost sdílím sám a sám jsem bohužel i na zdokumentování úlovku. Z vody ven se mi za kamarády lézt nechce, zas tak velký úlovek to není. Za zády mám malý zarostlý ostrůvek, na kterém si hraje asi osmiletý kluk. „Umíš fotit?“ volám na chlapce. „Jasně, že umím,“ odpoví bez váhání. Vytahuji z kapsy fotoaparát a s bolenem v druhé ruce kráčím za chlapcem. Nemusím mu nic vysvětlovat, letmo si přístroj prohlédne a již začíná ostřit.

„Hotovo,“ praví stručně, když spoušť cvakla. Chci ho poprosit ještě o jeden snímek, abych měl klid, jenže chlapec je najednou pryč. Jakoby si uvědomil, že se nesmí s nikým cizím bavit a musí být rodičům na dohled. Až později zjišťuji, že snímek vyšel na první dobrou a není třeba žádných úprav. Kluk měl prostě talent.

Jak se loví bolen

Existuje mnoho způsobů, jak bolena přelstít. Někdy zabere na rohlík nebo mrtvou rybičku nastraženou na candáta. Ve vývařišti pod jezem je úspěšná i plavaná. V peřejích nemá dostatečný rozhled a nechá se snadněji ošálit. Menší exempláře se loví pochopitelně snadněji. V devadesátých letech jsme chytali boleny i na boilie. Na pálavských nádržích mi tak zabralo několik pěkných kousků.

Občas mi bolen zabral i na živou rybičku. Tento způsob lovu však vyžadoval hodně trpělivosti a hlavně jemnou výbavu. Se silnějším vlascem jsem neměl vůbec šanci. Ideální bylo chytat na vyvěšenou tak, aby rybička plavala na hladině a vlasec s háčkem zůstal nad vodou. Maskovat jsem musel i prut. O sobě ani nemluvím, jakmile mě bolen zahlédl, byl konec všech nadějí.

Přívlač vítězí

Ota Pavel ve své povídce vypráví, že se k bolenům musel plazit po kamenité cestě, až mu z rukou tekla krev. Současné moderní vybavení nám umožňuje daleké hody a nemusíme se proto k ostražitým rybám tolik přibližovat. Lov přívlačí patří bezesporu k nejsportovnějším metodám a troufnu si tvrdit, že i k nejefektivnějším. Bolenů je v našich revírech poměrně hodně a určitě se vyplatí na jejich lov zaměřit. Zejména v letních měsících se pohybují těsně pod hladinou a jejich přítomnost tak snadno objevíme. Hlasité šplouchání a výpady do hejna rybiček nelze přehlédnout. Bolen svoji kořist pronásleduje a rybičku nezachrání ani výskoky nad hladinu.

Někdy doprovodí nástrahu až ke břehu, pak se elegantně otočí a zamává zoufalému rybáři ocasní ploutví

Na první pohled se může zdát, že ulovit rozběsněnou rybu nebude problém. Praxe je však zcela jiná. Šupinatý bojovník disponuje ostřížím zrakem a nic mu neunikne. Jakmile zahlédne třeba jenom stín, okamžitě vyklidí bojiště a přesune se do jiného sektoru, kde v útocích pokračuje. Zoufalý rybář dravce následuje a zkouší štěstí znovu. Ryba však opět zmizí a vrátí se do původního teritoria.

Boleni krouží v pravidelných intervalech po předem vytyčených trasách. Na velkých vodních plochách může být rozhodujícím faktorem foukající větřík, který občas rozvlní hladinu. I bolen se snaží být nenápadný a ve vlnkách není tak dobře vidět. Jenže ani on nemá ve větru takový přehled.

Jednou jsem se několik hodin snažil přelstít lovícího bolena na přehradě. Házel jsem mu nástrahu kousek od huby, ale všechny pokusy ztroskotaly. Plul kousek od břehu, kde najížděl do hejna potěru. Pak zamířil do hloubky a znovu se objevil asi za patnáct minut. Všiml jsem si, že část trasy pluje úsekem, kde fouká vítr, který rozvlní hladinu. Počkal jsem na další kolo a v pravou chvíli začal házet do vln. Voda najednou vystříkla a bolen byl na háčku.

Náčiní a nástrahy

Prut a naviják volím co nejlehčí. Je téměř jisté, že mě čekají stovky hodů. Jemná pletená šňůra je při dalekých hodech správnou volbou. Na rozdíl od vlasce má nulovou průtažnost a zásek dobře sedí. Pro větší nenápadnost vážu metrový návazec z „neviditelného“ fluorokarbonu.

Z nástrah jsou velmi účinné hladinové plovoucí wobblery pop. Místo klasické nořící lopatky mají na čelní straně tzv. pukací jamku. Pop se vede cukavým způsobem po hladině. Díky jamce hrne vodu před sebou a vydává charakteristické pukající zvuky. Voda bublá a stříká do všech stran. Takovému lákadlu málokterý bolen odolá. Plovoucí popy se výborně hodí i do zarostlých míst, kde jiné nástrahy nemají šanci.

Při lovu s ostatními nástrahami je nejdůležitější rychlost vedení. Bolen nesmí dostat šanci prokouknout léčku. Chce to nahodit a točit kličkou jako šílený. Menší exempláře se takto většinou nechají ošálit. Na zkušeného matadora to však nestačí. Někdy doprovodí nástrahu až ke břehu, pak se elegantně otočí a zamává zoufalému rybáři ocasní ploutví.

Jednou jsem se marně snažil přelstít vychytralého bolena na Velké řece. U břehu lovili dorostenci, zatímco koryto řeky patřilo jejich tátovi. Podle šplouchání to byl opravdu pěkný kousek. Po mnoha neúspěšných hodech jsem lov nakonec vzdal a šel manželce pomoc sbalit bivak. Na rybách jsme totiž byli poslední den. Těsně před odjezdem mě napadlo zkusit ještě štěstí. Bolen zrovna nelovil, nahodil jsem proto do míst, kde jsem ho viděl naposledy. Ozvala se strašná rána a bolen byl na háčku. Stačilo se jen strefit v pravou chvíli do správného místa. Lov bolena dravého je náročný, ale krásný. To už věděl i Ota Pavel.