Z rybářské praxe: Nejkrásnější zelená patří línovi (1)

Text: Milan Tychler foto: autor

Květen je intenzivní měsíc. Básníci ho považují za měsíc lásky, pálí se čarodějnice a staví májky, je to měsíc mláďat a všechno kolem se zelená a bují. Jaro je na vrcholu. Stromy kvetou a tráva už nemůže být zelenější. Přesto je tu ještě jedna zelená, která mému oku lahodí víc. A právě tu mají líni na svých sametových kožíšcích. Rybářům, kteří nerozeznají plotici od perlína, se mohou zdát všichni líni stejní, jenže každá ryba je jiná. I z jedné malé tůňky chytám líny rozdílných barev. Jeden je tmavý s ploutvemi skoro černými, jiný je skoro zlatý. Už několikrát se mi podařila chytit i rybu s pigmentovou vadou. Půlka těla světle zelená až žlutá a druhá skoro bez barvy.

Lín v květnu – nádherná rybářská romantika se splávkem

Klidné posezení u tiché tůně za rozbřesku nebo západu slunce. Vychutnání si hřejivých paprsků a syté zeleně všude kolem…

Ráno bylo trochu chladnější, ale ranní mrazíky v půli května už v naší nízké poloze nehrozí. V tomto ohledu je na tom Haná rozhodně lépe než podhůří Jeseníků a Vysočina.

Noc byla jasná a hvězdy na obloze se jen mihotaly. Ještě okolo jedenácté v noci jsem vykouknul ven, jestli nenajdu nějakou rousnici na trávníku, který jsem poprvé letos posekal. Mám je! Budou se hodit. Založil jsem i kompost na hnojáčky, ale ti jsou kdovíkde. U rybníka v nejzazším koutě, kam se rybáři moc nehrnou, protože musí projít přes malý močál, rozkládám své nádobíčko. Ještě teď cítím omamnou vůni konvalinek, jichž je plný lužní les.

Dva proutky se splávky, vidličky, podběrák… Rozložím lehké křesílko tak, abych měl vše po ruce. Je tu mělko, ale vlevo u rákosu je větší hloubka, než to na první pohled vypadá. Metr dvacet! No, to mi vyhovuje. Podle prvního splávku seřídím hloubku i na tom druhém, na háčky nastražím čiperně se mrskající rousnice a nahodím.

Jakmile mám nástrahy na místě, nastříhám ještě pět žížal na malé kousky a prohodím jimi okolí splávku. Opláchnu si ruce a pohodlně se uvelebím. Teď už jen počkat na první záběr, což netrvá dlouho. Splávek vlevo netrpělivě poskočí, trochu se zatřese a pak se pomalu potápí. Lehce přiseknu a už k sobě vedu vzpouzející se rybu.

Copak to asi bude? Mám zájem o líny, ale tady mohou samozřejmě zabrat i jiné ryby. Jsou tu hlavně karasi, plotice, perlíni a samozřejmě kapři rozličných velikostí. První rybou je pěkná plotice. Nastraženou žížalu mi pořádně pocuchala. Ale takové už plotice jsou.

Větší sousto se snaží na místě roztrhat, než jej pozřou. Jindy bych žížalu už vyhodil, ale v době nedostatku se musí šetřit. Natáhnu ji zpět na háček, aby vypadala co nejlépe. Splávek tiše žbluňkne na hladině nedaleko od druhého. Stáhnu jej pomalu o kousek zpět. A čekám. Užívám si pohodu a nastavím tvář hřejivým paprskům ranního slunce. Mhouřím oči, ale na splávky nezapomínám. Nikdy nezůstanou bez dozoru více než pár vteřin. Jedním okem jsem stále u nich. Chci záběr vidět, protože to je vždycky podívaná.

A je to tady!

Splávek blíže k rákosovému porostu se zavrtí. Poskakuje na hladině, povylézá z vody. Skoro se položí, aby se zase narovnal a maličko ponořil. Stojí na místě. Už se musí každou chvíli rozjet! Pak zaseknu.

Místo toho se ale zase vynoří a poskakuje. Člověk musí držet nervy na uzdě, aby nic neuspěchal. Chyby se tu neodpouští. Špatně zaseknete a ryba je pryč. Když ji jen škrábnete, už se nevrátí a navíc může poplašit všechny ostatní. Čekám napnutý jako struna. S prutem v ruce stojím jako volavka. Jen klovnout!

Konečně se splávek zanoří a jede. Prut se mihne vzduchem a cítím bojující rybu. Lín se dovede bránit poměrně tvrdě, ale dlouho nevydrží. Ostatně od které ryby v délce okolo třiceti čísel chycené na rybníce se dá čekat nějaký boj? Na vlasci o průměru 0,22 mm ji vedou nekompromisně rovnou k sobě.

Lín! Zelený mlíčák s šedavým bříškem a nádhernýma oranžovýma očima. Ryba, kvůli které večer hrbím záda u rousnic, ráno brzy vstávám, jen abych ji chytil a zase pustil. Obdivuji ladné křivky těla, velké ploutve, jiskrné oči a oranžovou tlamičku se dvěma malými vousky…

Typickou nástrahou na líny je rousnice, ale lín nepohrdne jakoukoli jinou žížalkou. Kteroukoli najdete pod kamenem, shnilým prknem, vykopete na zahradě, seberete v zetlelém hnoji či na kompostu. Ze všech nejodolnější jsou právě rousnice. Nejsou tak křehké jako žížaly kopané a vydrží i delší skladování.

Hnojáčci jsou také fajn, ale už se těžko shání. Dříve bylo hnojiště skoro u každého stavení na vsi. Dnes už to není pravda a ti kupovaní za moc nestojí. Ideální je mít svůj chov, ale ani to není jen tak. Vyžaduje to trpělivost, péči a hlavně kvalitní násadu. Lín má poměrně malou tlamku a na to aby „zpracoval“ větší sousta potřebuje více času. Poradí si i s největší rousnicí či celým střapcem hnojáčků, ale určitě je lepší nastražit velikostně vhodnější sousto, zvláště když lovené ryby nejsou velké.

Dva středně velcí hnojáčci, popřípadě půlka rousnice je velikost tak akorát na to, aby ji ryba dobře vzala a nedržela sousto jen za koneček, což občas dělají nejen malí línci, ale i větší a zkušenější ryby…