Text: Zdeněk Hofman, foto: autor a Lenka Hofmanová, ilustrace: autor
Okoun je pověstný svojí pichlavostí. V ohrožení se naježí a hrozí popíchání od trnů na hřbetní ploutvi. Pichlavé má navíc i prsní ploutve včetně výběžku na skřelích.
Jako kluk jsem si na svého prvního okouna musel nějakou dobu počkat. V našem obecním rybníku totiž žádní nežili. O prázdninách jsme s rodiči vyrazili na ÚN Orava, kde mi zabral na žížalu. Nebyl to žádný prcek, měřil poctivých pětatřicet čísel. Splávek chvilku poskakoval na hladině a pak se potopil. Zasekl jsem a po krátkém souboji byl můj první okoun u břehu. Jenže ouha! Když jsem chtěl svůj úlovek vyndat rukou z vody, naježil ploutve a bylo zle.
Pořádně mi popíchal dlaň. Žížalu s háčkem měl navíc hodně hluboko. Snažil jsem se ho uchopit, jenže se mrskal a měl jsem strach, že mě znovu popíchá. „Co jsi za rybáře, když se bojíš chycené ryby,“ řekl mi místo pozdravu rybář, který šel okolo. „Musíš ho chytit takhle za hlavou a pevně držet, pak tě nepíchne,“ ukazuje mi. Souhlasně pokyvuji hlavou a peánem vyndávám háček. „Toho už nepouštěj, vezmi ho domů a řekni mamince, ať ti ho upraží na pánvi.“
Od té doby se už okounů nebojím.
Vzpomínky pana Bárty
Pichlavou okouní historku z dětství mi vyprávěl i Josef Bárta z Komořan. Známá vltavská vydra prohání šupinaté potvůrky už přes sedmdesát let. Jako kluci se ve Vltavě často koupali a přitom chytali i ryby. Sedli si proti proudu, roztáhli nohy a rybičky jim samy vplouvaly do trenýrek. Pak stačilo nohy přirazit a ryby chytit do ruky. Byla to prý výborná zábava, ovšem až do chvíle, kdy připlavalo hejno malých okounů. To prý bylo křiku!
Jak se loví okoun
Koncem 70. let jsem často navštěvoval nově napuštěnou ÚN Rozkoš u České Skalice, kam jsem to měl z domova necelých 30 km. Několik sezon se zde okouni drželi v čele rybářské hitparády a rybáři zažívali hotové orgie. Při úspěšných výpravách jsem během dopoledne chytil běžně 20 – 30 ryb!
Okouna můžeme lovit prakticky všemi způsoby. Mezi nejoblíbenější patří bezesporu plavaná nebo přívlač. Okoun bere nejlépe na žížaly nebo živé rybičky. Sportovní rybáři preferují pochopitelně přívlač, ta však byla v minulosti povolena na mimopstruhových revírech až od září.
Při lovu na umělé nástrahy používám rotačky, plandavky, gumové rybičky i malé wobblery. Vlastně vše, co trh nabízí. Okouni dobře reagují na červenou barvu, kterou volím zejména u rotaček a plandavek. V minulosti (1970 – 1990) byla velmi oblíbenou nástrahou rotační třpytka Cyankali Ryna Znak HK.
Šlo o rotační třpytku dováženou olověným závažíčkem s dvojháčkem. Obě části byly spojené ocelovým drátkem do tandemu. Tyto třpytky slavily při lovu okounů nebývalé úspěchy a je skvělé, že se před časem v obchodech znovu objevily.
V dnešní době hrají prim zejména gumové nástrahy, jichž je k dostání nepřeberné množství tvarů i barev. Při lovu okounů na velkých vodních plochách, jako třeba ÚN Slapy, je velmi důležitá doba lovu. Kdo pozdě vstává, velkého okouna většinou nechytí. Nejlepší dobou pro přívlač u břehu je totiž svítání. Okouni loví v hejnech a jsou velmi dobře sehraní. Hejno malých rybiček dokonale obklíčí a pak je vytlačují do mělčin. Rybky někdy v panice skáčou až na břeh.
Cílený lov
Okoun je ideální rybou chladnějších měsíců. Kromě zmiňovaného lovu s umělými nástrahami je atraktivní i lov na plavanou. Okoun totiž bere velmi váhavě.
Splávek tančí na hladině a chvíli trvá, než se konečně rozjede. Podobnou podívanou mi připravila i moje první letošní ryba. Na první den u vody jsem se těšil celou zimu. Když jsem však dorazil k vodě, moje nadšení rázem pohaslo. Ve spěchu jsem totiž doma zapomněl krabičku s veškerou bižuterií.
Nemám háčky, olůvka, prostě nic. Feeder zůstal naštěstí navázaný od loňska, jen závěsné olovo jsem nahradil kamenem omotaným gumičkou z vlasů. Na plavačkovém prutu je ke vší smůle malinký splávek s lehkým olůvkem, který nahodím jen několik metrů od břehu. Žížala klesá asi do metrové hloubky, kde je všude vidět na dno. Není tu ani živáčka. Smířen s osudem vychutnávám slunečný den a soustředím se hlavně na feeder. Asi po hodině bez záběru však splávek s nastraženou žížalou nečekaně poskočí a pak se rozjede.
Překvapeně zírám. A když zmizí pod hladinou, instinktivně zaseknu. Ryba klade slušný odpor a je jasné, že nejde o žádné miminko. Snažím se nic neuspěchat. Po chvilce poklidnou hladinu rozetne rozevřený vějíř okouní ploutve. Nádhera! Ještě několik otoček a výpadů, pak loupežník zajede do podběráku a je můj. Přiložím metr a naměřím 38 cm!
Moc pěkný začátek nové sezony! Kolega, který chytá vedle mě, přichází se slovy: „Myslel jsem, že jste nějaký začátečník, když chytáte takhle blízko u břehu. Tady všichni házíme na prostředek. Je ale vidět, že víte, co děláte.“
Můj úsměv ale nepochopil. Nevěděl, že jsem krásného okouna chytil vlastně díky skleróze, protože jsem nemohl převázat udici a hodit taky na prostředek. Náhody k rybaření prostě patří.
Diskuze k článku (0)