Lov na pobřeží Peru je těžší, než by se zdálo

Text: Ingo Erich Merwald foto: autor

Zpět do Limy

A teď si zachytám v moři! S průvodcem jsme se setkali u mého bratra v Limě, abychom záměr prohovořili. Především cestovní trasu, dny lovů, vybavení. A přirozeně výdaje.

Následující den mi Marcel v jeho rybářské prodejně ukázal na počítači mapu počasí v nejbližších dnech, podrobněji i síly větru i mořského odlivu. Vyplynulo z toho, že v nejbližších dnech s rybami žádné zázraky očekávat nemůžeme. Dostalo se mi vysvětlení, že při odlivu bouřlivý východní vítr u plochého břehu víří vodu i písek poněkud silněji a ryby proto hledají místa k odpočinku hlouběji a tím jsou částečně z dosahu udic. Stejně jsem se však na lov těšil. Cílili jsme především na lenguados, tedy mořský jazyk a korvinie (Sciaena gilberti). 

Následující den jsme z Limy vyjeli už v šest ráno. Propletli jsme se městem, ale přestože provoz nebyl v ulicích ještě tak silný, Evropan by ho i brzy zrána označil za totálně chaotický.

Velkoměsto má na deset milionů obyvatel, ale metro tam nenajdete, tramvaje taky ne, takže každý jezdí po své ose. Popřípadě městskými autobusy, které brázdí určené trasy, ale protisměrně se předjíždějí. Chtějí totiž odvážet co nejvíce cestujících, které průvodčí dovnitř buď vyloženě nahání, nebo je naopak odmítá, když je zcela plno.

Zbytek přepravy pak obstarají taxíky. Jsou soukromé, rychlé a pro Evropana levné. Enormní provoz mocně znečišťuje ovzduší. Rozptýlení škodlivin brání vysoké hory podél pobřeží a také mlha tvořící se od Pacifiku proti pobřeží. Lima se prostě smogem dusí. Při teplotách nad 30 stupňů je to síla. Vše se trochu vylepší až odpoledne. Když jsme projeli městem, na okraji jsem spatřil favuelos. Tato primitivní sídliště jsou otřesná! Stojí v těsném prostoru nebezpečných svahů, které jsou postaveny coby mírná zábrana katastrofám při zemětřeseních nebo povodních.

Po výjezdu na Panamerikana ale neutěšená sídla chudých řídnou a posléze i končí. Mohli jsme šlápnout na plyn a dostali se až do oblasti Chanca, kde jsme v restauraci Del Fino v krásné zahradě posnídali. Poručili jsme si upečené malé kousky vepřového s papričkami, papas s rajčaty a cibulí, světlý chléb a kávu. Nato jsme projeli pásmem mlhy a ocitli se na pobřeží nedaleko od salin poblíž Paraiso.

Protože brodící boty mi byly přes lýtka příliš úzké, lovil jsem v krátkých kalhotách a bosý. Viděli jsme mnoho mořských ptáků a také mrtvé tuleně. Rybaření bylo složité, jak jsme očekávali, až se konečně „chytil“ aspoň Marcel, který ulovil lenguados – a pak jsem se dočkal i já.

Na hřbetě obtloustlého těla má ryba tři sytě žluté příčné pruhy. Když ji Marcel uviděl, zvolal – „globo!“, což znamenalo kulovou rybu (Tetraodontidae). Překrásný exemplář se na souši nafoukl jako fotbalový míč a vydával slabé tóny. Jako dítě. Choval se klidně a neházel sebou, jako by mu tento krátký výlet na souš poskytl zpestření. Když jsem jej pustil zpět, vypustil vzduch a svůj podlouhlý tvar obnovil.

Při zpáteční cestě jsme navštívili obrovský Prae-Inka, historické místo bez státní péče. Leží tam porůznu mnoho pomalovaných střepů a poškozených nádob. Prostě „pohřebiště“ starých časů.

Hojně využívaný terén

Po dni odpočinku jsme opět vyjeli lovit. Jízdou po Panamerikaně jsme viděli méně favuelos než cestou na sever. Míjeli jsme četné krásné pláže, které využívali především obyvatelé Limy. Překřížili jsme silně hnědý tok Rio Canete, jehož voda zavlažuje sousední kultury rostlinstva.

Rovinný terén je zemědělsky využíván – a hojně! Viděli jsme pole s kukuřicí, chřestem, pomeranči a citrony, avokádem a banány, s melouny, bavlníkem, dokonce i vinohrady.

Po 350 km jízdy po Panamerikaně jsme odbočili do Ockcaje a odtud nás čekalo ještě 80 km jízdy kamením a pískem. Uviděli jsme hromady skal, obrušovaných větrem, podobných plastikám. Potom jsme překonali strmý svah k první mořské zátoce pod strží v písku, abychom ještě v pozdním odpoledni mohli lovit. Dokážeme najít zpáteční cestu? ptal jsem se v duchu. Ale Marcel si byl jistý.

Po sedmi hodinách v autě jsme konečně vybalili náčiní. Dařilo se nám, zprvu především Marcelovi. I mně se podařilo ulovit několik ryb.

Konečně jsme v cíli!

Byla tu plochá pláž, vhodná spíše pro koupání než rybaření. A v okolí několik hnízdišť ptáků. V následujícím dni jsme rybařili v několika menších zátokách, ale jen s mírným úspěchem. Předpověď počasí prostě nelhala, pro rybáře nebyla příznivá. Ryby byly od našich nástrah daleko a až k nim jsme nenahodili.

Marcel dokonce zkoušel espinel, který zdědil po otci. Jde o vrhací přístroj. Kartuší nahozená kotva s lankem se dostane do moře na vzdálenost asi 50 m – i s lovnou šňůrou, opatřenou pestrými umělými muškami.

Vše se změnilo až ve chvíli, kdy jsme popošli do další zátoky. Tam jako by ryby stály jedna u druhé. Braly skoro na hod! Prostě rybářský ráj!