Lískový prut a místo navijáku hřebíky aneb Vzpomínky na mládí

Text: Jozef Májsky, foto: autor

Z nostalgie jsem pak zajel do nejbližšího houští, odkud jsem si přinesl několik lískových prutů, abych si oživil mládí i v praxi. Výroba lískového biče se splávkem z ptačího brku mi zabrala jenom pár minut. Někdy počátkem 60. let minulého století jsme to měli trochu komplikovanější než současníci.

Prutů bylo v našich hájích a na mezích i tehdy dost, někdy ale nebyl k dispozici originální rybářský háček, který jsme si museli vyrobit z kvalitního špendlíku a bročky nahradil kousek olověného plátku z obalu kabelů. Musím říct, že režnou nit jsme již nepoužívali. Při uvazování vlasce jsem si vzpomněl na radu staršího kamaráda, který nedoporučoval jeho upevnění na samé špičce prutu, ale o nějakých 10–15 cm níž, kde je prut už silnější. Odsud se pak vlasec vinul po spirále ke konci prutu, kde mohl být zaklesnutý do jemného zářezu a fixovaný například kouskem leukoplasti.

Většinou braly malé ryby

Na tento lískový model biče jsem já i kamarádi nachytali stovky drobných ryb, hlavně okounů, plotic a ouklejí, jenom výjimečně někomu zabrala větší ryba, třeba cejn nebo lín.

Asi pouze dvakrát jsem viděl, že lískový prut nevydržel přímý souboj s rybou a bylo nutné zvolit speciální taktiku. Ta spočívala v tom, že se celá udice jednoduše hodila do vody a pak bylo třeba čekat, zda se ryba vypne nebo unaví a bude ji možné jít i s udicí vytáhnout na břeh. Tehdy nám samozřejmě nedělalo problém skočit do vody a zmocnit se úlovku i bez podběráku.

Je třeba ještě zdůraznit, že lískové biče jsme si vyráběli z vysušených prutů, které kromě toho, že jsou lehounké jako pírko, dobře plavou na hladině.

Udice s hřebíky

Musím ale konstatovat, že větší oblibě se mezi pytlačícími kluky těšil jiný model dřevěné udice, která neměla žádný specifický název. Byla o něco kratší, robustnější, obyčejně rovněž z lísky, někdy i z kvalitnější svídy, která má houževnatější dřevo. Abychom mohli nahazovat do větší vzdálenosti než s bičem a popřípadě mohli rybě po záseku i povolit, namísto navijáku jsme měli v dolní části prutu zatlučené dva hřebíky (tvar L), na kterých bylo namotáno zhruba 10–15 m vlasce.

Jeho délku jsme regulovali odmotáváním nebo namotáváním, nevýhodou hrubšího vlasce (běžně třicítky) bylo, že po nahození se vinul cik cak po hladině, podle toho, jak byla velká vzdálenost mezi hřebíky. Určitě byl tento vynález praktičtější než kolovrátek, nemluvě už o kolečku vyrobeném ze špulky od pásky do psacího stroje. Aby naše udice vypadaly více profesionálně, opatřili jsme je poměrně velkým splávkem, koupeným v obchodě, který nahradil amatérský špunt nebo ptačí brk.

Tento typ prutu měl pouze jedno koncové očko, zhotovené z izolovaného hliníkového drátu a musím říct, že jsme s ním pochytali i 0,5–1,5kg ryby, plotice, perlíny, cejny, jelce, někdy se poštěstilo zdolat i kapříka.

Když jsem se pokusil s touto retro udicí nahodit jen tak na trávníku, zjistil jsem, že moje klukovská šikovnost je tatam. Asi by to chtělo trochu trénovat. Rybářský řád sice použití takovéto udice nezakazuje, ale asi bych si už s ní k vodě netroufl.

Naviják Reex

Své vzpomínky ukončím prvním navijákem značky Reex, který si ještě mnozí z vás pamatují. O jeho kvalitě radši pomlčím, ale že mi udělal velikou radost, to nezapřu ani dnes.

Trochu jsem záviděl kamarádovi, který ho dostal spolu s bambusovým prutem, zatímco já jsem „rexíkem“ nejprve nahradil hřebíky na mé lískové udici. Nebyla to ale žádná sláva, Ježíšek pak i mně přinesl bambusák, načež jsem opustil i pytlácké chodníčky a stal se rybářem se vším všudy.

I když se to možná mladším ročníkům nebude zdát, jsem moc rád, že mé rybářské začátky byly takové, jaké byly, a neocitl jsem se u vody rovnou se značkovou výbavou, kterou dnes všichni považují za samozřejmost. I rybářští greenhorni.