Text: Roman Liebzeit, foto: autor
I když svítilo sluníčko a bylo pět stupňů nad nulou, žádný zázrak se nekonal. Po chvilce stání mě studený vítr pěkně profoukl. Vítr se chvílemi pořádně opíral i do odhazované udice. Až jsem měl dojem, že nahozený splávek odletí úplně jiným směrem, než jsem chtěl.
Voda řeky byla ale krásně čistá, po kalu už ani památky… No nic… Splávek na starém plavačkovém prutu jsem doladil a na háček napíchl kousek střídky. Uvidíme… Nejlepší je použít veku či bagetu, těsto je velmi měkké. A když je hlad, pochutná si i rybář.
Splávek si to proplul hloubkou a – nic. Čemu se divím? Asi za to mohla ta natěšenost, z minulých lovů jsem byl zkrátka namlsaný. Nahodil jsem podruhé, potřetí a pořád nic. Postupně jsem prolovil celý slibný úsek, ale bez jediného ťuknutí. Ledová voda a studený vítr vykonaly své.
Zimní lov je často hop, nebo trop
Buď berou, nebo jdete domů s prázdnou. Jednou z mnoha věcí, které ovlivňují úspěch, je tlak vzduchu. Předcházející den byl neskutečně vysoký, jenže dnes je zataženo, pošmourno, tlak o hodně níže. Vzdát jsem se však nechtěl a tak jsem nahazoval a nahazoval a postupoval po proudu řeky.
Po necelé hodince silný vítr ustal a to, co následovalo, předčilo má veškerá očekávání. Splávek byl na zklidněných vlnách vidět, takže jsem ho mohl vcelku pohodlně sledovat. Dno tohoto říčního úseku mám celkem zmapované, takže vím o rychlých přechodech s menší hloubkou.
Na těchto místech mívám pravidelně falešné záběry a potopenému splávku příliš pozornosti nevěnuji. Takže když se splávek po proplutí kritického místa potopil, jen jsem ho zlehounka přitáhl, aby unikl z vázky. Jenže, co to? Splávek byl stále pod vodou a ani na druhé poškubnutí se nechtěl uvolnit. Mé druhé přiseknutí už bylo pocitově jiné… Jako když zapřáhnete plovoucí větev. Zkusil jsem tedy natvrdo přiseknout a ejhle – milá větev se rozjela a můj starý dobrý prut začal tvrdě pracovat.
No konečně!
Radost z prvního záběru byla obrovská, co vám mám povídat. Na háčku je ryba. A zdá se, že pořádná! Nesmím o ni přijít! Jediná ryba dnešního dne bojovala tvrdě. Od začátku jsem si byl jist, že jde o tlouště. Jezdil sem a tam. Marně. Po chvilce byl v podběráku. Nádherný čtyřicátník! V plné síle. Nádhera.
Popošel jsem o deset metrů níže a znovu pokoušel štěstí. Na druhý nához jsem měl dalšího tlouště. Byl sice menší, ale bojoval statečně. I on ale dobojoval. Šel jsem znovu níž. Nához a další tloušť! Zmocnila se mě parádní nálada. Žádná marná vycházka. No a trochu zimy a větru taky za podobnou odměnu vydržím…
To nejlepší na mě ještě čekalo
Každá voda má omezený počet ryb, který je daný velikostí vody a tím i její úživností. Tloušť je navíc velice plachý. Stačí trocha neopatrného pohybu a můžete jít domů. Mé dosavadní zkušenosti zde se nesly v rovnici 3 ryby = konec. A pak hajdy domů. Dnes to bylo ale zcela jiné… Tloušti se probudili k životu. Tři už mám. Nedělali žádné cavyky, drapli nástrahu a rovnou ujížděli. Neskutečné… Co kdyby… A tak jsem domů nešel a tlouští štěstí škádlil dál.
Pak následoval další zásek… To byl fofr! To bude macek! Prut se ohýbal a ryba byla v nedohlednu. Na zkušeného lovce, za něhož se považuju, jsem úplně zblbnul. Místo klasického zdolávání ryby pumpováním jsem v ruce držel ohnutý prut a jen točil kličkou navijáku. Tloušť najednou změnil směr a vyrazil proti mně. Chvíli jsem nestačil ani dovíjet.
Přetahovaná jako v ringu. Najednou naviják začal nějak divně vrzat a vibrovat při každé otáčce kličky. Konečně mi došlo, co dělám. Celou dobu zdolávám rybu přes naviják! Na co mám tak drahý prut? Nechápal jsem se. Viníka jsem ale našel hned. Určitě za to mohla zimní absence u vody.
Poslední chvíle boje jsem si už v klidu vychutnával. A pak se na hladině objevila hřbetní ploutev velkého tlouště, který se vzchopil k poslednímu odporu. Předváděl se v plné kráse, rozvířená voda stříkala až na mě. Už už jsem natahoval podběrák, abych ho podebral. Tloušť ale znovu zabral a odvinul si několik metrů vlasce svobody. Jeho síly však byly pryč. Vzdal se. Do rovného půl metru mu chyběl jen chloupek.
Diskuze k článku (0)