Obří sumec z Orlíku aneb Souboj na život a na smrt (3)

Text: Vladimír Miller, foto: Repro www.chovzvirat.cz

Stojím na špici lodě a posílám prut z jedné strany na druhou tak, aby mi sumec nepředřel vlasec o loď, do které začínám nabírat vodu.

Teď! Konečně! Na moment zahlédnu mohutný stín, obrovské tělo. Roztřásl jsem se vzrušením, je to vážně kus. Hned zase zmizí v hlubině a míří ke dnu. Ale tentokrát už ne tak hluboko. Ubývají mu síly? Nezdá se. Horečně přemýšlím… Tohoto obra do lodě nedostanu. Z hmyzích štípanců je mi navíc už na zvracení.  Jsem docela blízko pozvolné písčité pláže s čistým dnem bez překážek. To je dobré. Napadá mě spásná myšlenka… Odvážná až moc… Co kdybych…

Skok do neznáma

Povoluji vlasec, rychle k veslům, prut mezi kolena, pár temp a jsem s lodí u pláže. S prutem v ruce opouštím palubu a skáču do vody. Loď nechávám lodí, snad si pro ni později doplavu. Voda mi sahá po krk. Držím prut nad hladinou tak, abych nepotopil naviják. Stabilita nic moc. Nohy mám rozkročené, co to jde, ale sumec stále táhne jako za mlada.

Musím rychle povolit a vycouvat pozadu ke břehu, jinak ze mě bude vodní lyžař na prutu

REKLAMA

Můj manévr ho asi zaskočil. Nohy se boří a ujíždí v písku. Musím rychle povolit a vycouvat pozadu ke břehu, jinak ze mě bude vodní lyžař na prutu. Voda příjemně chladí. Byla to jediná záchrana, jak se nenechat zaživa ukousat a vysát těmi bestiemi.  Zdolávání sumce bylo o to zajímavější. Škoda, že to někdo nenafilmoval, to by bylo pokoukání.

Sumce otáčím a pomalu ho přitahuji k sobě. Mám strach. Co udělá, až mě uvidí? Jenže jakmile je kousek ode mě, zase uniká. Zřejmě cítí vibrace mého těla. To se opakuje hned několikrát. Musím z vody, aby mě nevnímal. I když byl všední den, můj souboj se sumcem přilákal několik kolemjdoucích. Předtím jsem je neviděl, všiml jsem si jich až teď na břehu.

Pokousaná ruka

Mám je za zády. Není divu, že jsem je neviděl. Byli to vojáci v maskáčích. Sumec má stále mnoho sil. Přitáhnu ho, odplouvá. Pořád dokola. Vojáci diskutují, radí, ale nepomohou. Sám to nezvládnu. Volám na ně, aby mi pomohli. Moc se jim nechtělo, ale jeden odvážlivec se našel. Opět jsem navedl sumce hlavou až těsně ke břehu. Voják věděl, že ho musí silně uchopit oběma rukama za spodní čelist, kde má sumec kapsu. Vojákovi se ale chvat nepovedl. Prostě ho nedržel dost silně, ruka mu sjela a vzápětí se po ní ohnala velká sumčí tlama. Čelisti ruku sevřely a můj pomocník udělal to nejhorší, co mohl. Cukl.

To nevypadá dobře, jen jsme zírali. Ten chudák padl zády na břeh, začal blednout, ruku měl do půli předloktí zkrvavenou a sedřenou od sumčích kartáčovitých zubů. Kamarádi ho popadli a pádili s ním pryč. Zase jsem zůstal sám.

Vlasec u sumcovy tlamy byl už značně odřený, hrozilo jeho přebroušení. Pokusit se sumce chytit zespodu za čelist jsem pochopitelně po předchozí zkušenosti zavrhl. Ani sumec již nehodlal do své blízkosti nikoho pustit a začal být velmi agresivní… Při každém přitažení ke břehu kolem mlátil silným ocasem. A jenom jsem se přiblížil k jeho hlavě, okamžitě po mně šel. Tak dost, říkám si.

Jízda jako v Čelistech

Ještě jednou jsem vlezl po prsa do vody a sumce pomalu přitahoval a naváděl po své pravici na mělčinu. Snažil jsem se, aby mě nezahlédl. Po deseti minutách jsem to zvládl a mohutný a už znavený tvor ležel na mělčině jako vor. Pomalu a potichounku jsem se k němu přiblížil zezadu. Nastal okamžik pravdy. JÁ, nebo ON. Když ho neudržím, je pryč! Zmobilizoval jsem poslední zbytky energie. Odrazil jsem se ode dna a obkročmo na sumce zezadu skočil. Současně s tím jsem odhodil prut na břeh.

Sumec reagoval jako žralok ve filmu Čelisti. Sedím obkročmo na sumci, jako na staletém smrku a ze všech sil ho svírám koleny za jeho mohutnou hlavou. Mlátí kolem sebe na všechny strany. Voda stříká tři metry kolem. Sumec klape čelistmi. Moje ruce! Musím dávat velký pozor! Teď musím vydržet, i kdybych měl vypustit duši. Tlačím sumce na plochý břeh, už nemohu. Vlasec už můj soupeř dávno přetrhl. Držím ho pouze koleny.

A mám tě! Teď jsi můj!

Byl můj. Klečím vedle sumce. Je obrovský, nádherný a už klidný, smířený s porážkou. Vzdávám mu hold a děkuji za nádherný zážitek. Za tyto okamžiky stojí žít a být rybářem. Sumec měřil 238 cm. Tehdy jsem si ho vzal. Byl to můj první tak velký a já byl ještě moc mladý. Dnes si vážím života, takže bych ho určitě pustil. Zasloužil by si to za statečnost.

Rybařina mi dává svobodu. Čas strávený na rybách se nepočítá, říkával Ota Pavel. Přestože jsem se tenkrát domů vrátil zcela vyčerpaný, zkrvavený a poštípaný. Zážitek jsem totiž odskákal několikadenními vysokými horečkami, otravou krve a alergií na některý bodavý hmyz, kterou trpím dodnes. Ale nikdy jsem nezalitoval, nikdy bych neměnil.