Obří sumec z Orlíku aneb Souboj na život a na smrt (2)

Text: Vladimír Miller, foto: unsplash

Břeh byl strmý a hustě zarostlý, takže to nebylo jednoduché, ale na druhou stranu mi pobřežní porost skýtal velmi dobrý úkryt. Byl jsem skvěle maskován a dravec ležící někde ve stínu větví mě nemohl tak snadno odhalit, což mi dávalo výhodu dostat se co nejblíže k místu, kde jsem sumce z předchozího dne zahlédl zalovit.

„A rousnice ti naservíruji přímo k doupěti,“ řekl jsem si v duchu. Ale jednoduché to nebylo. Podařilo se mi nahodit na správné místo asi až na čtvrtý pokus. Asi hodinu se splávek líně pohupoval po hladině, po sumci nebylo ani památky. „Budu trpělivý,“ říkal jsem si. Po další hodině jsem už byl neklidný. Je tu dnes vůbec? Rousnice jsem začal vyměňovat za čilejší a začal prohazovat i okolní místa. Asi po deseti minutách se mi podařil velmi pěkný nához přes větev. Rousnice zůstala ukotvena na dobrém místě. Stále jsem s ní poškubával a popotahoval, splávek tancoval po hladině jako opilý. Najednou zničehonic znehybněl.

Záběr

„Sakra, zase visím,“ pomyslel jsem si, ale šestý smysl mi radil vyčkat a neukvapit se. Co kdyby… Věděl jsem totiž, že sumec někdy nástrahu nasaje a zůstane sedět. Můj instinkt byl správný. Splávek se dvakrát líně zhoupl, popojel a pak začal líně odjíždět do hlubší vody, až najednou zmizel v hlubině. Teď neudělat chybu! Kolena se mi třásla, nemohl jsem popadnout dech. Vlasec pomalu mizí z navijáku. Určitě je to sumec. A patrně všemi mastmi mazaný, tedy velký.

Hlavou mi probíhají všechny předešlé zkušenosti s touto obávanou rybou. Stále kontroluji odvíjející se vlasec, aby někde neuvázl. Intenzivně přemýšlím, kdy zaseknu. Žádný recept není stoprocentní. Sumec někdy nástrahu zhltne již po pár metrech, anebo ji jen nenápadně nasaje a zůstane ležet v úkrytu. Jindy ujíždí mnoho metrů a zásek jde stejně do prázdna, nemluvě o častém vyplivnutí nástrahy ještě před zásekem.

Z navijáku už zmizelo mnoho metrů vlasce. V paměti mám i zážitek, kdy při záseku na velkou vzdálenost háček nepronikl dostatečně hluboko do tvrdé sumčí tlamy a ten se po krátkém boji vyhákl a byl fuč. Rozhoduji se… Okamžitě zaseknu. Zavírám naviják, rychle nastavím brzdu pro tvrdý, ale bezpečný zásek. Čekám, až ryba vlasec napne tak, aby nebyl prověšený a síla záseku se tak přenesla až k háčku v tlamě. Skláním špičku prutu k vodě. Napětí vrcholí. Vší silou, ale s citem oběma rukama zasazuji odjíždějící rybě razantní zásek. Sláva! Sedl!

Tah na silném prutu není nijak zvlášť silný. No, ještě je daleko, říkám si. Anebo je to menší ryba? Ba ne, právě teď poznala zradu. Tah není nijak divoký, ale silný, s občasným typickým zapumpováním. Je to sumec!

Prut je ohnutý na maximum, opírám ho o stehno, přesto mám problém ho udržet. Brzda koncertuje. Ale co se děje? Sumce nejde zastavit! Jakmile přitáhnu brzdu, utrhnu to. Vlasec mizí z cívky tak rychle, až mám obavy, abych sumce vůbec otočil, než ho všechen vymotá. Sumec míří na staré koryto a ujíždí doprostřed nádrže. Je tu i velké riziko, že se vlasec na dně zamotá o pařezy, anebo ryba vjede do zdí zatopených domů.

Loď s motorem

Musím rychle do lodi, sumce doveslovat a vlasec zachránit. Cesta do lodi zarostlým a strmým svahem je zapeklitá. To jsou nervy! K veslům usedám do krve poškrábaný, ale s prutem nad hlavou ohnutým k prasknutí. Vlasec vydržel.

Teď rychle na volnou vodu, doveslovat sumce a dostat ho zpět do vodního sloupce. Prut držím mezi koleny, ruce střídavě obsluhují vesla a kličku navijáku. Při každém prudkém výpadu sumce musím rychle povolit brzdu, aby mi to neurazil. Veslovat už nemusím, pohon obstarává sumec! Táhne mě i s lodí starým korytem proti proudu řeky. To je síla! Loď je hodně těžká,je to čtyřmetrová dřevěná pramice, kterou na zimu z vody tahá traktor mého kamaráda.

Obě ruce mám volné, ale strašně unavené. Kašlu na ně, sumec je přednější. Stále se drží v mnohametrové hloubce a snaží se dostat co nejblíže ke dnu, kde jistě nejednomu rybáři ukázal, kdo je tady pánem.

Už mě táhne asi kilometr proti proudu. Uprostřed nádrže ho držím pár metrů nade dnem. Je pekelně dusno, v dálce stále hrozí bouřka. Jsem propocený a ruce mám od námahy bolavé a oteklé. Do toho ještě mračna komárů a ještě nepříjemnějších tipek, které využívají situace, kdy mám obě ruce plně zaměstnané a nemám šanci se ohánět.

Z rukou nateklých a nalitých k prasknutí mi sají krev jako upíři a zavrtávají se mi pod kůži. Je to stále horší. Už chápu, že někdo zešílí, když je nechán těmto bestiím napospas. Hmyz je stále agresivnější, už mám stovky štípanců a připadám si jako bezmocný odsouzenec na smrt uvázaný u kůlu. Jenže boj se sumcem se nevzdává!

Po další hodině a půl tuhého boje, kdy sumec z mojí veslice udělal loď s živým pohonem a najezdil už hezkých pár kilometrů proti proudu a zase zpět, se mi podařilo ho přitáhnout o několik metrů blíže k hladině, ale stále jsem ho ani nezahlédl. Hořím nedočkavostí spatřit aspoň jeho stín. Tah malinko slábne. Ubývají mu síly. Kolem lodi se točí voda, objevují se bubliny a mohutné víry.

Jak do dopadlo? Prozradím ve třetím díle.