Text: Han Svatušková, foto: Pixabay
Břeh je plný rybářů. Některé známe, prohodíme s nimi pár slov a popřejeme si navzájem úspěšný lov. Na protějším břehu sedí dva muži – jeden z nich je oblečen jako rybář. Vidím je tu poprvé. První chytá, druhý jen sedí, kouká a pokuřuje. Řeka není tak široká, aby nebylo slyšet, co si povídají.
„Dneska je tu lidí jako n… Chytíme h…“
„Teprve jsme přišli, uvidíme.“
„Koukej na toho kret… naproti! Sotva nahodil, už má záběr, já se na to vy…“
„Nic tam nemá, planej poplach.“
„To je den, že jsme radši nešli do hospody.“
„A stará ti nakonec vynadá, že jsi nic nedonesl.“
„Tolik peněz to všechno stálo a už dva týdny jsem nic nechytil. Měl jsem se na to v… Příště si už povolenku nekoupím. Žádný ryby? Žádna povolenka.“
„Počkáme hodinu a uvidíme…“
Hlavní nespokojenec začíná rudnout. Očima přejíždí ostatní rybáře. Jakmile má někdo záběr, chlapa bere amok. S manželem čekáme, co bude. Málem jsme propásli nenápadný záběr. Ale co, čudlička šla stejně zpět do vody.
„Viděl jsi to?“ slyšíme vzápětí. Proč, k…, ty ryby vracejí?“
Rybářský soused vzápětí ulovil kapříka, asi tak šedesátníka. Nepobyl tu dlouho. Přišel, zapsal docházku, nahodil, ulovil, zapsal kapříka, sbalil si věci a odešel. Měl kliku.
„Tak a hotovo,“ slyšíme. „Na to se můžu v… Balíme. Jdu domů.“
A jak řekl, tak udělal. U vody jsme s manželem zůstali až do večera a najednou u ní bylo krásně. Jak říkám… Rybaření uklidňuje.
Diskuze k článku (0)