Text: Jozef Májsky foto: autor, pixabay.com
Křik volavky nebo podivný bučivý hlas, kterým se během hnízdění ozývá bukač, pak mnohdy připisovali na vrub hejkalům. Ovšem i setkání s pěknými vodními vílami – jezinkami, považovanými za dcery vodníků, mohly dopadnout velice špatně. Své o těchto bytostech věděli nejenom prostí vesničané, ale například i K. J. Erben.
Celkem beze strachu
V dnešní době se už rybáři i ostatní lidé pohybují po březích našich potoků, řek, rybníků a vodních nádrží beze strachu před pohádkovými bytostmi. O svoje zdraví nebo i život mohou mít obavy spíš tehdy, když narazí na podivná lidská individua.
Přesto ale i ve 21. století mohou nastat situace, kdy návštěvníkům přírody, rybáře nevyjímaje, může srdce spadnout hluboko do kalhot. Lidská představivost totiž mnohdy dokáže převálcovat racionální uvažování, takže i moderní vzdělaný člověk při pohledu na zvláštní humanoidní bytost lehce podlehne panice. Zkrátka strach má velké oči, proto podřimující rybář může zažít doslova šok, když se mu kousek od nahozených prutů vynoří zpoza vrby bahnem a vodním rostlinstvem obalený ichtyolog.
Může k tomu dojít hlavně tehdy, když používá prakticky nehlučný bateriový elektrický agregát a je soustředěný na lov nějakého vzácného druhu. Tehdy se totiž plíží vodou co nejtišeji, aby si cákáním nepoplašil ryby před sebou.
Vodníkům podobní mohou být i jiní přírodovědci, kteří někde v rákosí studují obojživelníky nebo ptáky. Ti se obyčejně nemaskují, což se ovšem nedá říci o fotografech, kteří dokáží pro dobrý záběr udělat i nemožné. Není tomu tak dávno, co si milovníci ptactva – ornitologové, hlavně ale fotografové – začali při sledování plachých opeřenců svá pozorovací stanoviště maskovat nejenom přírodními materiály (větve, rákos), ale od elitních vojenských jednotek okoukali a převzali i maskovací sítě.
Někdy jde o pohodlnou zamaskovanou boudu, která vypadá jako hastrmanova chýše, jindy je sítí přikrytý pouze sedící fotograf. Nejmodernějším výkřikem maskovacích technik je pak speciální maskovací oblečení, v němž pak fotograf skutečně vypadá jako lesní hejkal. To je moje představa této smyšlené bytosti, vždyť originál jsem nikdy neviděl! Je možné, že takto maskovaného fotografa někde v lesním šeru lehce přehlédneme, ovšem když se nám náhle dostane do zorného pole, o příliv adrenalinu máme určitě postaráno.
Moderní jezinky
Hormony, i když trochu jiné, nám může rozbouřit i setkání s moderními jezinkami. Ty lze zahlédnout, na rozdíl od těch mýtických, v tichých říčních zákoutích i zcela nahé. Pohled na ně většinu z nás jistě oblaží, občas ale můžeme natrefit i na „vodní vílu“ po záruční lhůtě, která spíš připomíná babu Jagu a ta v nás vyvolá útěkovou reakci. Ale při nadpřirozených bytostech musíme s náhlými změnami jejich podoby počítat.
Současných vodníků, hejkalů a jezinek se tedy určitě bát nemusíme. O setkání s lidmi, až na exhibující výjimky, totiž nestojí a už vůbec nemají v úmyslu nám ublížit. Jejich původní poslání – škodit lidem – teď po nich převzali jiní skřetové, kteří se obyčejně sdružují do politických stran a kolem vody se příliš nemotají.
Proto můžeme k vodě chodit beze strachu ve dne i v noci, nejlépe samozřejmě s udicí.
Diskuze k článku (0)