Kapří jaro na jihočeském rybníce (1)

Text: Radek Matouš, foto: autor

Kafemlejnek každodenního života mi dává pořádně zabrat a stále více cítím, že je potřeba ten mlýnek zastavit a dostat se do pohody. Přijít na jiné myšlenky, zapomenout na pokerové úsměvy obchodních rádoby přátel a dobít si pracovní a osobní baterie přímo v lůně matky přírody.

Tentokrát bude mým jarním energetickým transformátorem jihočeský rybník Popelov. V sobotu ráno, krátce po šesté hodině, stojím na břehu rybníka a nestačím se divit. Marně vyhlížím romantická zákoutí schovaná před zraky ostatních, tichá místa k rozjímání. Je plno.

Takové malé rybaření po jihočesku, připomínající filmy režiséra Trošky. Slunce, seno, rybaření, napadá mě. Kousek opodál mezi karavany na lůžku XXXL oddychuje dvojnice Helenky Růžičkové, o dvě auta blíže snídá lahváče parta trampíků, opelichaný pes očurává vyblejskané auto luxusní značky a já už jenom čekám, až na mě filmová babička z Troškovy trilogie hodí své, dnes již proslavené, hovno.

Chvilku se obezřetně rozhlížím, ale vypadá to, že dnes žádný nečekaný útok nepřijde. Rozbaluju své kaprařské nádobíčko a těším se na pozitivní energii jihočeských luhů a hájů.

Můj balkánský spolubojovník Vlasta s rodinou ještě dýchá do peřin. Všímám si několika osiřelých lahví s plachetnicí, které smutní za svými kamarády. Okamžitě mi dochází, že jim to včera bralo. A pořádně.

Sázím na jistotu

První prut se pyšní osvědčeným boiliem z dílny českého mistra, na druhý dávám tři malé kuličky s pepřovou příchutí a jako třešničku na dortu je doplňuji o plovoucí kukuřičku. Usedám na sedačku, zapaluji si doutníček, zavírám oči a dýchám tu silnou opojnou vůni jihočeských rybníků. Zvedám pomyslnou sklenku šampáňa na zdraví mistra Jakuba Krčína a…

„Nazdar, Ráďo,“ ruší mě z rozjímání Josef, rodinný přítel mého přítele a zároveň zapálený rybář. „Nechceš si vyčistit po ránu zuby?“ pokračuje v konverzaci. Těsně před mými dioptriemi se míhá pasta v podobě nedopité láhve slivovice.

„Ne, děkuji,“ hlesnu opatrně, abych neurazil typickou jihočeskou pohostinnost.

Parťák se na nic neptá a čistí si zuby sám. Zodpovědně a dlouho. Jo, jo, není nad ranní hygienu. Co se v mládí naučíš, později jako když najdeš, říkávala moje babička.

„Nazdar strejdo,“ culí se na mě dvě velká kukadla Matyáše, který jako první z Vlastovy družiny opustil bezpečí karavanu. „Budeš mě fotit?“ bezelstně sonduje moji připravenost fotit místní rybářskou celebritu.

Je vidět, že syn nepadl daleko od otcovského stromu. Ryby ho baví stejně jako tátu a v touze po popularitě ho výrazně překonává. Je mu jasné, že článek v Rybářství s fotkou ho posune na základce do pozice hvězdy. Sám jsem překvapen, jak je jeho milá touha po popularitě bezmezně velká…

První popelovský kapřík

Prvního kapříka ulovil Jozef. Pěkný šupináč měří 78 cm a je příjemnou rybářskou výzvou pro nás ostatní. Úspěšnou nástrahou je věneček kukuřiček. Je vidět, že desátá hodina rozhoduje. Pepa vytahuje dalšího místního krasavce, kterým je 72cm lysec, Matyáš přidává šupináče v délce 65 cm a do třetice všeho dobrého slunce a hluk vytahují z karavanu i Vlastu a jeho krásnější polovičkou Danu.

„Dobré ráno, mistře,“ zdravím kolegu. Následuje rituál jihočeského vítání včetně ranního čištění zubů. Je vidět, že Vlasta roste v kaprařského profíka – na jeden prut nastražuje kořeněné boilie vlastní výroby, na druhý řetízek kukuřice. Vše nakládá do moderní zavážecí loďky, zasypává granulemi, kukuřicí a směskou boilie.

„Ryby jsou až u hráze v hloubce,“ upřímně se dělí o své lokální know how. „Už je vidím i na obrazovce,“ předává vizuální informaci o místních šupináčích a zároveň otevírá dno zavážecí lodičky a servíruje chutné menu v té správné hloubce.

Jsou ryby opravdu až u hráze, nebo se vyplatí chytat na místech, odkud jsme už kapry vytáhli? To se dozvíte v příštím díle.