Text: Stanislav Kovář, foto: Vladimír Urban
Tenkrát přišla zima opravdu brzy. Byl teprve začátek listopadu a už několik dní docela mrzlo. I s představou bohatého úlovku se Karel chystal na poslední lov candátů. To mlhavé ráno, kdy vyrazil na přehradní jezero, přišla nečekaná obleva a teploměr za oknem ukazoval nulu. Hodil do auta haltýř s rybičkami a vše potřebné k lovu a uháněl k Orlíku.
Měl namířeno do zátoky, kde měl přes léto zakotvenou plechovou pramičku. Při poslední návštěvě ji jen povytáhl na břeh s tím, že ji dnes, až si chytí dva pěkné candáty, uloží na zimu. Osud ale rozhodl jinak.
Dobrý nápad
Hned po příjezdu na místo zjistil, že hladina je u břehu zamrzlá poměrně silným ledem. Ten nešel rozbít ani silnou větví, kterou našel na břehu. Asi tak o čtyřicet metrů dál na volné vodě však zůstalo volné jezírko bez ledu. Tam by se nahodit dalo, ale jak se tam dostat, honilo se mu hlavou. Asi jedině na pramici. Kus po ledu a pak šup, budu na vodě.
Sesunul pramičku na led, popadl veslo a použil je jako bidlo. Jakmile se ale dostal ke kraji nezamrzlé vody, slabý led se probořil a on se, spokojen s tím, jak dobře to vymyslel, ocitl na volné vodě. Jeden prut s rybičkou pustil přímo pod loď, druhý nahodil kousek před sebe. Asi po hodině se do něho dala zima, kterou předtím v zápalu lovecké vášně jaksi nevnímal. Čas plynul a nic se nedělo. Jak ubíhaly další minuty a hodiny, nadšení z něho vyprchávalo a začínal pomýšlet na návrat.
Zpět to bude náročnější
Zešeřilo se. Z nízkých mračen začalo drobně pršet. Led kolem něho se leskl jako zrcadlo. Pomalu a znechuceně sbalil oba pruty a přirazil přídí pramičky k okraji ledu. Sakra… Jak ale dostane loď zpět na led? Ať se snažil sebevíc, led se pod přídí neustále bořil a jeho úsilí mařil. Celý prokřehlý se pokusil pomocí vesla rozlámat tenčí led, aby se dostal na pevnější místo, kde by se mohl postavit a vytáhnout pramici na led. Stále pršelo.
Pak dostal nápad. Všechno, co něco vážilo, naskládal na záď lodi. Snažil se tak co nejvíce odlehčit předku, aby se zvedl co nejvýše. Znovu se prudce rozjel proti ledu a konečně se mu podařilo vyjet téměř polovinou pramice nahoru. Vstal a opatrně se kradl k přídi. Led sice praskal, ale vydržel. To nejhorší ho ale teprve čekalo! Očima hledal místo, kam by se mohl postavit. Upoutal ho bílý flek. Položil tam nejprve jednu nohu, pak i druhou. Led zasténal. A když na něj vstoupil, tak praskl. Jednou rukou se sice ještě držel boku lodi, ale zkřehlé prsty to nezvládly.
Byl jsem tak blízko smrti, že dodnes cítím její mrazivé políbení
Byl ve vodě, pod ledem, na ledě zůstala jen jeho kožešinová čepice. Ostrý chlad mu projel tělem až do morku všech kostí. Po prvotním šoku se trochu vzpamatoval, začal bojovat, ale marně. Zpět na hladinu se stále ne a ne dostat. Tak takhle vypadá konec, projelo mu hlavou. Tělo ho přestávalo poslouchat, jeho boj slábl.
Najednou ale nad sebou viděl světlejší bod. Dostal se nad hladinu a konečně se nadechl. S obrovským úsilím se zachytil lodě a pak se vyškrábal na ledový příkrov. Chvilku ležel bez hnutí, ale pak ho pud sebezáchovy přinutil plazit se po břiše ke břehu. Jak se k němu dostal, dodnes neví. Pamatuje si jen, že se dostal k autu, které naštěstí nezamkl. Z mobilu, který v autě naštěstí nechal, stačil vytočit 155, udat svou polohu a pak se probral až v nemocnici.
Dnes, když v hospodě přijde řeč na jeho životní zážitek, říká: „Nevím, co mě to tenkrát napadlo. Byl jsem tak blízko smrti, že dodnes cítím její mrazivé políbení.“
Diskuze k článku (0)