Ježdík dunajský: reofilní druh známý teprve několik desetiletí

Text: Jozef Májsky, foto: autor

Nově popsaný druh pojmenovali v roce 1974 bratislavští ichtyologové Juraj Holčík a Karol Hensel na počest dalšího československého ichtyologa, Eugena Balona. Ježdík Balonův (Gymnocephalus baloni) pak o pár let později, zřejmě hlavně kvůli emigraci prof. Balona, získal nové slovenské i české jméno. Na Slovensku ho znají jako hrebenačku vysokú, u nás byl přejmenován na ježdíka dunajského. Oba druhové názvy jsou výstižné, protože tento druh do značné míry charakterizují.

Kde žije?

Na rozdíl od dvojníka – ježdíka obecného, u něhož tvoří výška těla asi 24–27 % délky těla – přesahuje u zavalitějšího ježdíka dunajského tato hodnota 28 %. Na první pohled je vidět, že hřbetní linie stoupá hned za hlavou prudce nahoru. Přívlastek dunajský zase souvisí s areálem výskytu tohoto druhu. Těžištěm jeho rozšíření je Dunaj od delty až po Bavorsko, žije ale i v povodí Dněpru na Ukrajině a v Bělorusku. Kromě hlavního toku Dunaje osídlil ježdík dunajský i některé přítoky, včetně řeky Moravy. Proti jejímu proudu pronikl až do Dyje a Kyjovky. Na rozdíl od ježdíka obecného, který může dorůst až do délky 30 cm, přesáhne délka jejího dunajského dvojníka jen ojediněle 10 cm (max. 13 cm).

Maskovací zbarvení

U prvního z nich jsou skvrnky rozptýlené rovnoměrně po těle, u druhého se často koncentrují ve středové linii, přičemž mohou tvořit náznak podélného pásu nebo příčných pruhů. Relativně spolehlivé rozlišovací znaky najdeme na skřelové kosti (operculum).

Operculum u ježdíka obecného má jeden trn, u ježdíka dunajského je vybaveno dvěma dozadu směrujícími trny, na zadním okraji často s několika dalšími menšími zuby. Mnozí ichtyologové se ale v praxi obyčejně spoléhají na rozdílný úhel mezi zadní částí napnuté hřbetní ploutve a hřbetní linií. U běžného druhu svírá po jejím napnutí zadní okraj s ocasním násadcem ostrý úhel, zatímco u vzácného dunajského druhu je zadní okraj ploutve kolmý k ocasnímu násadci.

Biologie obou zmiňovaných druhů je podobná. Třeba při výběru potravy. Dominují v ní drobní živočichové dna – bentos. Několik rozdílů mezi nimi ale najdeme. Ježdík obecný, který je rozšířený na velikém prostoru v Evropě i Asii, žije především v nížinných úsecích řek, méně často zasahuje i do podhorské zóny a místy osídlil i stojaté vody. Je dosti adaptabilní, proto se vytírá na vodní rostliny i očištěné štěrkové dno.

Ježdík dunajský, který patří mezi proudomilné druhy, klade jikry pouze na volný štěrkový substrát. Balon podle teorie „alprehostu“ řadí ježdíka obecného mezi altriciální druhy (generalisté), což jsou druhy přizpůsobivé, zatímco ježdík dunajský je představitelem prekociálních druhů (specialisté), tedy druhů nepřizpůsobivých.

Druhy z první skupiny dokáží přežít v podmínkách s narušeným prostředím (např. v údolních nádržích), kromě ježdíka obecného se dokázal částečně odpoutat od původního prostředí tekoucích vod i okoun nebo candát. Na druhé straně ježdík dunajský, vyvíjející se prekociálně, zůstal na úrovni specializovaného reofila a podle autorů, kteří ho popsali, je druhem primitivnějším, majícím blíže k původnímu společnému kmeni všech ježdíků. Potvrzují to i genetické studie. Podle názoru většiny ichtyologů je rod ježdík (Gymnocephalus) odvozen od rodu okoun (Perca), jehož původ je třeba hledat v některé skupině mořských anadromních okounů (čeleď Serranidae), táhnoucích na trdliště do řek.

Vzhledem k omezenému výskytu ježdíka dunajského na našem území jistě nepřekvapuje, že byl i v posledním „Červeném seznamu mihulí a ryb České republiky“ zařazen spolu s ježdíkem žlutým mezi kriticky ohrožené druhy. Doufejme, že i další generace budou spravovat naše vody takovým způsobem, který umožní bezproblémovou existenci tohoto rybího druhu na našem území.