Text: Jan Stluka, foto: autor
Plamínek zájmu začal opět doutnat letos na jaře, když se ze slavného ostrova Fin vrátil parťák do nepohody Tom. I přes všechna má prohlášení na domácí půdě ve smyslu – letos budu doma a nikam nepojedu – zvedám na konci srpna telefon a začínám organizovat expedici Sea trout. Datum odjezdu je stanoveno na konec září, mám tedy více než tři týdny na přípravu.
Najít další tři fanatiky bylo jednodušší než utřídit veškeré informace načerpané jak z internetu, tak po telefonu od kolegů, kteří se již vydali za chimérou na větrné mořské pobřeží. Jedni přísahali na maximální účinnost plandavek a pilkerů. Druzí věřili jedině rotačkám. Další doporučení zněla: „Bez sbirulina nejezdi a mušák bezpodmínečně s sebou.“ Tato nesourodost názorů mě zaskočila. Pak přišlo rozhodnutí. Při první výpravě je třeba vyzkoušet všechno, vyhodnotit a pak se podělit s ostatními. A když se řekne vyzkoušet, tak s plnou parádou. Takže mimo výše zmiňovaných cingrlátek ještě do tašky přibaluji vyzkoušené zbraně z Čech, tedy navoněné gumové imitace hmyzu a rybek.
Nahazovat, chodit, házet a zase nahazovat
Týden před odjezdem mořská horečka vrcholí. Nejvíce nadějí vkládám do smačků, ale stále řeším, jak je dostat co nejdál s čtyřkou hlavičkou. Za sbirulinem vždycky tahám jen opravdu měkké gumové potvůrky a to tyto napodobeniny rybiček s vidličkou na konci nejsou.
Dva dny před odjezdem to nevydržím a jdu chytat ještě doma. Sestavu navazuji nezvyklou. Plovoucí vláčecí splávek a třígramovou hlavičku, ozdobenou gumovkou. Světe, div se! Přišli tři okouni a jedna štička! Posílen úspěchem dobaluji a naposled kontroluji celý rybářský arzenál.
I přes celkem úspěšnou testovací výpravu ještě dokupuji originál sbiro teleskop. Třímetrový návazec bude budit více důvěry než poloviční, který mi dovoluje 260 cm dlouhý přívlačový prut. Nějak tak vysvětluji doma manželce nový přírůstek do malého lesíka prutů. Šest prutů na přívlač je v očích (téměř) laika asi nepřiměřený počet.
V pátek v podvečer vyrážíme
Ve Stověžaté naložíme posledního kamaráda a potkáváme se s prvním zádrhelem. I přes veškerou snahu omezit výstroj jen na to nejnutnější stojíme před velkou hromadou věcí. Samozřejmě, že u malého auta. Nakonec jsme se tam vešli, ale byla to dřina. I za jízdy. Martin i Pavel sice chvíli pošilhávali po mém místě vedle řidiče, ale představa jízdy dlouhé 960 kilometrů s chladicí taškou mezi nohama jim nakonec jako výhra nepřipadá.
Hovor se samozřejmě točí kolem ryb. Martinova řeč při přejezdu hranic začíná ztrácet jinak vždy veselý tón: „Hoši, já neumím německy.“ Po chvilce ticha začíná na zadních sedačkách výuka světového jazyka.
Interiérem zní věty typu: Sie haben einen schönen Hund (Máte hezkého psa)… Sind sie verheiratet? (Jste vdaná?)… Zu teuer (Moc drahé)… Nicht schiessen, bitte (Nestřílet, prosím). Během čtvrthodinky se kolega cítí být připraven na jakoukoliv situaci na území cizích států, opět září a baví posádku.
Po deseti hodinách dorážíme do kempu. GPS navigace odvedla skvělou práci.
Moře spíše cítím a slyším, než vidím
Ve svitu čelovek probíhá převlékání z civilu do rybářských mundurů. Scházíme k moři. Chutnám vodu a vstupuji do ní. Je průzračná a samozřejmě trochu slaná. Brození si užívám. Chaluhy, písek, lastury. Nepoznaný, ale fantastický pocit.
„Tak haž, Jeníku!“
Velitelský povel kamaráda s mušákem v ruce mě vrací do reality. Stavím se čelem k ocelově šedivému obzoru a vší silou posílám nástrahu před sebe. I přes zavrzání prutu až ve šroubení navijáku mi první pobřežní hod přijde komicky krátký. Drobnými pocuky, nicméně poměrně rychle nástrahu přitahuji k sobě. Během několika chvil začíná lovit i druhá dvojice.
Vytváříme jakousi rojnici. Nutíme se postupovat rychleji. Hladina je až neuvěřitelně klidná. Porušuji všechna doporučení a střídám nástrahy. Stále mi nesedí jejich barva, natož velikost. Až osmicentimetrová napodobenina makrely mi dopřává klid od neustálého otvírání a zavírání krabic.
Tři hodiny lovu a ani jedna ryba, pokud nepočítám jednu podseknutou jehlici. Krabí postup vodou zrychlujeme. Zabrodit, prochytat vějíř, vybrodit, popojít padesát metrů po břehu a znova. Po dalším kilometru pláže konečně vidím pstruha v délce tak čtyřiceti čísel. Zničehonic vyskočí na dohoz prutu. Posílám k němu smačka. Bez úspěchu. Po čtvrthodině marného snažení jdu ostatním alespoň říci, že jsem pstruha viděl. Zpráva všem zvedá náladu. Zvyšujeme úsilí. Všichni se snaží najít své mořské stříbro.
Pět hodin bez záběru
Začíná mě přemáhat únava z cesty i chlad vody. Letargii rázně přeruší Pavlův křik. Chvíli nechápu, co se děje, ale pohled na několik skákajících mořáků v těsném okolí parťáka vysvětluje sílu vkládanou do muškařského prutu i jeho zarputilý výraz ve tváři. Prodírám se svazky chaluh, kam až mi délka broďáků dovolí. Těsně na hranici zelené hradby a písku je rovná dráha gumové rybičky zastavena.
„Mám fish,“ křepčím. Během minuty ji přitahuji, fotím, pusinkuji a pouštím svého prvního mořského pstruha. Odhadem měl 40 cm. Za chvíli dostane polibek ještě jeden junior. Další dvě ryby ztrácím. Jednoho těsně u nohou. Druhý mě přesvědčil o nevhodném výběru náčiní. Zlehka a zcela bez problému se nejdříve ukryl a posléze vysvobodil v zelených stoncích. Patnáctigramový prut, který v Čechách tahal z proudu půlmetrové nasazence, tady během minuty přišel o svou pověst. Kluci spěchají k nám. Stojíme na pár metrech a lovíme takříkajíc rameno na rameni. I přes rozruch, který vytváříme, Tomáš přesvědčuje jednoho z tečkovaných k ataku jeho mušky. Bohužel se mu v průběhu zdolávání vypíná.
„Dal bych pauzu.“
„Já taky.“
Tyto věty vskutku vítám. Vnitřní kontrolky už dobrou hodinu výstražně blikají, zvláště ta spánková. U auta tentokráte beze spěchu probíráme výsledky lovu s druhou partou, která nás sem doprovodila. Čtyři sympaťáci, dva z nich zde na jaře už byli, dva byli nováčci jako my. Sesedáme se, piknikujeme a kecáme.
Ubytování, sprcha a spánek – vše vtěsnáno do hodiny a půl.
„Ti kluci si tam loni fakt zachytali,“ oznamuje nejzkušenější z nás. Po chvilce jízdy a nezbytné přípravě sestupujeme na vychvalovaný štont. Čtyřicetigramový (2,5 m) prut posílá pilker do neuvěřitelné dálky. Pět hodů, pět vázek. Pohled přes skla polarizačních brýlí odhaluje nehezký profil dna, které doposud zakrývaly vlny.
Mělčina cca pět metrů. Menší zlom, znemožňující zabrození. Alespoň to suché. Po dvaceti metrech se dno zvedá do šelfu, který je porostlý chaluhami. Mezi hladinou a stonky je mezera jen na pár centimetrů. Chvíli se snažím pás přehazovat, ale i kdybych něco zasekl, přes tuto překážku bych stejně neměl šanci souboj vyhrát.
Plavoucí sbiro a návazec s muškou mi dopřávají alespoň dvacet otočení kličkou, aniž bych visel za zelené stvoly. Zbytek výpravy je na tom podobně. Po každém hodu čistím háčky od zelené hmoty. Hradba z rostlin se táhne jistě kilometr oběma směry.
Soumrak je vysvobozením. Nikdo ani ťuk. Po večeři sedíme na terásce našeho přechodného domova a vyzpovídáváme krajany. Od rozumných rad a závěrů z dosavadních lovů se dostáváme k téměř nesmyslným konstatováním, že jsme tu moc brzy. Vymlouvám se na únavu a odcházím spát.
Diskuze k článku (0)