Při potápění pro štiku jsem se málem utopil! Starouškové plán nedomysleli

Text: Mirko Černý, foto: David Štrunc

Pozvedl jsem oči od husího brčka a na druhé straně uviděl starého pána, který na mě mával, abych šel k němu. Odložil jsem tedy prut a opatrně přešel na kluzkém přepadu vody.

Na druhé straně však už starý pán nebyl sám, byli tam ještě tři rybáři, kteří mně sdělovali, že mají na prutu velkou štiku, která se jim u dna zachytila. Nechápal jsem, jak jim mohu pomoci, ale už to měli vymyšlené.

Ve mlýně si půjčí dlouhé bidlo, které šikmo ze břehu nasměrují podle šňůry do míst, kde štika uvízla. Tam je zapíchnou do dna a budou pevně držet. Ode mě pak chtěli, abych po bidle sešplhal co nejhlouběji do vody a nohama se pokusil štiku uvolnit.

Nelíbilo se mi to. Žádný velký plavec jsem nebyl, nad jezem byla velká hloubka a při zúženém korytu řeky silný proud. Jenže pánové na mě hleděli jako na smilování. No, stejně se budu držet bodla, napadlo mě. A když se to povede, budu slavný!

Nešlo se vrátit zpátky!

S teniskami na nohou jsem se do toho dal. Lezl jsem zády proti proudu, aby mě jeho síla tiskla k bidlu, ale za chvilku už to bylo obráceně. To už mi voda dostoupila až k bradě. Dál se mi lézt nechtělo. „Ještě kousek,“ křičeli na mě. Nadýchl jsem se, posunul níž a zapátral nohama. Byla tam směsice nějakých drátů nebo něčeho podobného. Tam ta štika bude. Ještě jednou jsem tedy zkusil zašmátrat nohama a pak rychle nahoru, nadýchnout se.

Jenže ono to nešlo! Hrůza! Levá noha zůstala v zajetí někde uvíznuté tenisky. Strach ale dodává sílu. Přehmátl jsem rukama nad hlavou a nohou prudce trhl.

Nadýchl jsem se, vyzutá teniska tam zůstala, vem ji i štiku čert. Starouškové mě vytáhli a byli zklamaní. Ve mlýně si pak půjčili dlouhý, požární hák, kterým jsme společnými silami vytáhli nějaké křeslo s vyčnívajícími drátěnými pružinami. Štika tam nebyla, zato se na jedné pružině houpala moje teniska.