Fotografie
VOCÁSKOVÁ okomentoval Rybolov na Krym...
před 12 hod
Fotografie
milosbreth40@gmail.com založil otázku legitimní nabíd...
před 22 hod
Fotografie
Jan okomentoval Amur na bulhars...
před 4 dny
Fotografie
Jan okomentoval Na Labi byl ulo...
před 4 dny
Fotografie
Jan okomentoval Na Labi byl ulo...
před 4 dny

Když ryby neberou, vymýšlím „hovadiny“ a ono to vychází!

strunc 7. února 2020 0 komentářů

Šupiny

Text: Stanislav Kovář, foto: David Štrunc

Zvláště pak na rybách nevydržím sedět na jednom místě déle než dvě hodiny. Když se po tu dobu nic neděje a ryby neberou, začínám mudrovat, co podniknout, aby braly. A někdy vymýšlím, jak říkal otec, hovadiny. Ale i ta na první pohled největší mi vždy nakonec přinesla úspěch. Byť i v podobě jediné malé rybky, když ostatní rybáři byli naprosto bez záběru. Někdy se mi ale dařilo rozhodně lépe!

Za mlada jsem jezdil s rodiči na nově zřízený sportovní rybník, vzdálený asi 20 km od Strakonic. Byl a pořád je krásný. Ze dvou třetin je zasazený do hlubokého lesa. Určitě má svůj oficiální název, ale nikdo z místních mu neřekne jinak než Okrouhlík.

REKLAMA

Jak kolínko klesalo ke dnu, oddělil se od hejna jeden z kaprů a sledoval ho

U paty hráze je hloubka místy až pět metrů a dno postupně přechází směrem k přítoku do bahnité mělčiny. Jen tady je voda v létě prohřátá a právě sem se za potravou stahují hejna kaprů. Díky své hlubší části, stíněné lesem, se tu ani v době letních veder voda příliš neohřeje. Proto je rybník neúživný a přírůstky na něm byly vždy zanedbatelné. Snad to je dáno i složením vody. A to byl také důvod, proč státní rybáři, kterým patří, Okrouhlík využívají jako sportovní rybník. Ryb tam nasazovali opravdu dost, zvláště pěkných kaprů, ale ulovit je šlo těžko.

REKLAMA

Když jsme si sem poprvé přijeli zachytat, hned jsme se do tohoto místa zamilovali. Pamatuji si zejména na krásná rána. Byla ještě skoro tma a my už seděli u nahozených prutů. Do naprostého ticha se z koruny blízké borovice ozval první trylek drozda. Hlas nejprve zůstal osamocen, ale za chvíli začal koncert. Když pak mlžným oparem pronikl první paprsek vycházejícího slunce, byla to nádhera. Dotkl se hladiny, kterou pak rozzářil tisíci záblesky stříbra. Připadal jsem si jako v pohádce.

Slunce pak postoupilo na své dráze po obloze o něco výš a na otcův prut přišel první záběr. Byl to malý kapřík. Otec ho políbil a se slovy ať pošle dědu, ho pustil. Pak se nic nedělo. Všichni tři jsme seděli ve stínu, ale dlouho jsem to nevydržel. Vypravil jsem se na výzvědy.

Sotva jsem došel po pěšince kolem rybníka na konec lesa, uviděl jsem hejno snad patnácti, už na první pohled velkých kaprů. Byli těsně pod hladinou a pluli strašně pomalinku. Chvíli jsem je pozoroval. Občas se některý z nich ponořil ke dnu a pár bublinek oznamovalo, že hledá něco k snědku. Doběhl jsem k našim, popadl věci a za chviličku byl zpátky.

Pomohlo kulové plovátko

Na háček jsem nastražil obligátní kolínko a vlasec opatřil splávkem. Hned po prvním nahození směrem k hejnu jsem zjistil, že s tímto lehkým náčiním na patřičnou vzdálenost nedohodím.

Náhodou jsem si vzpomněl na kulové plovátko, které jsem dlouho zbytečně nosil v kapse svého rybářského kabátu. Teď by se mohlo hodit. Napustil jsem do něj trošičku vody. V tu ránu jsem hejno kaprů přehodil. Popotáhl jsem udici a kolínko bylo rázem rovnou mezi kapry. Jak kolínko klesalo ke dnu, oddělil se od hejna jeden z kaprů a sledoval ho.

Za okamžik sebou plovátko škublo a zmizelo pod hladinou. Po záseku jsem přivedl ke břehu tříkilového kapra. Celkem bez problémů se mi ho podařilo holýma rukama dostat na břeh. Neměl jsem s sebou podběrák a ani vezírek, takže jsem milého šupináče popadl do náručí a vydal se k rodičům. Neměli ani ťuknutí. Po chvilce chlubení jsem zamířil znovu k přítoku.

Tentokrát s podběrákem i vezírkem. Představte si, že jsem s tím samým vybavením ulovil ještě dva kapry, kteří byli ještě o trošičku větší než ten první. Ověřil jsem si, že pokud jsou kapři při chuti, je téměř jedno, co jim v tu chvíli nabídnete. Ať žije kulové plovátko!

Další způsob lovu, který jsem si na Okrouhlíku osvojil, bylo chytání jen tak na kus vlasce přivázaného na lískový prut těsně u břehu. Na takto nabízené nástrahy mi brali i velcí líni. Ostatní rybáři se předháněli, kdo nahodí dál, a já ryby lovil přímo pod nohama.

O něco později sem hospodáři nasadili matečné ryby o hmotnosti 8 i 12 kg. Byly to kapři, kteří byli pro komerční prodej nepoužitelní, ale pro rybáře byli neodolatelným lákadlem, atrakcí. Když se tahle zpráva roznesla, měli jste vidět, jak se rozrostl nákup povolenek. Téměř o 50 procent! Mezi těmi, co si povolenky koupili, pochopitelně nechyběla ani naše rodina.

První květnový den, kdy na rybníku startovala sezona, se hned po ránu na jeho březích sešel nevídaný počet rybářů. Když osazenstvo po několika hodinách ulovilo jen několik podměrečných kapříků, nastalo všeobecné zklamání. Nadšení opadlo a po nějaké době na břehu Okrouhlíku už zase chytali jen skalní rybáři. A mezi ně naše rodina patřila.

Počasí se umoudřilo, voda byla teplejší… A pak jednoho dne na konci května tátovi na čtvrtku vařené brambory konečně zabral velký kapr. Vážil 10 kilogramů. A od té chvíle se se záběry roztrhl pytel. Kapři brali ochotně, užili jsme si řady nádherných soubojů. Pár mohykánů v rybníku ale zůstalo a o jednom z nich vám povím někdy příště.

REKLAMA
REKLAMA
Líbil se vám článek?

Pošlete ho dál svým přátelům

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Diskuze k článku (0)

Novinky z iRybářství na váš e-mail

Články, videa, recepty a další novinky na váš e-mail. Mějte přehled