Test: Jozef Másky, foto: autor
I když bychom tedy mohli rekreační a sportovní rybolov považovat za jakousi ichtyoterapii, tak tento termín byl poměrně nedávno vyhrazen pro léčení některých kožních nemocí pomocí drobných ryb.
Zdá se to skutečně téměř neuvěřitelné
Mezi kaprovitými rybami se nachází několik druhů, které dokáží výrazně zlepšit zdravotní stav pacientů trpících některými těžko léčitelnými, resp. nevyléčitelnými nemocemi, jako jsou kupříkladu lupénka (psoriáza), atopický ekzém, nadměrné rohovatění pokožky (frynoderma a folikulární keratóza) apod.
Tento téměř sci-fi příběh začala psát „ryba – doktor“ začátkem 19. století na náhorní planině v okolí města Kangalu v turecké Anatolii. Tato oblast je známá množstvím termálních pramenů. V některých z nich, s teplotou přijatelnou pro život (do 36-37 oC), žijí kromě řas a sinic i drobné kaprovité druhy ryb.
Především gara rudohnědá (Garra rufa) a parmoušice velkoústá (Cyprinion macrostomus). Je celkem přirozené, že na extrémní podmínky termálních vod se adaptovaly jen jejich některé populace. V případě gary se jedná o poddruh Garra rufa obtusa, jinak ale tyto ryby žijí i v „normálních“ řekách, například garu nalezneme i v Sýrii, Iránu a Iráku.
Nevím, podle čeho dostala gara rudohnědá své druhové jméno, protože všechny ryby, které jsem viděl živé i na fotografiích, měly černošedé zbarvení, bez jakýchkoliv stop rudé barvy. Tato ryba, dorůstající do délky 10–14 cm, je podobná našemu hrouzkovi nebo malé parmě, kterou připomíná i dvěma páry vousků. Protože její hlavní potravou jsou především řasy, má ústa vybavená ostrou „škrabkou“, podobně jako naše ostroretka. A také jemnými kartáčovitými zoubky.
Lidská kůže coby potrava
Nevím, kolik je na tom pravdy, ale prý až kolem roku 1800 si v poměrně krátkém časovém období gary z anatolských horkých pramenů přivykly na nový zdroj potravy – lidskou kůži. Na koupající domorodce se nevrhly jako dravé pirani, ale spokojily se pouze s jemným oždibováním odumřelé kůže, přičemž tento jemný peeling blahodárně působil především na kůži lidí trpících kožními nemocemi.
Kangalské ryby, jak je někdy Turci přezdívají, obrušovaly svými tlamkami lidskou kůži a poskytovaly své léčitelské schopnosti po dlouhou dobu jenom domácím obyvatelům.
Postupně se zde ve 20. století objevili i první zahraniční turisté. Radikální zlom však přišel až v roce 1989, kdy zdejší rybu – doktora objevili reportéři BBC. Na základě jejich dokumentu nastal v okolí Kangalu bouřlivý rozvoj lázní a za vidinou brzkého uzdravení sem od té doby přijíždějí nemocní z mnoha zemí světa.
Ne každý ale má možnost navštívit zdejší termální prameny, takže gara rudohnědá a v menší míře i její příbuzná parmoušice velkoústá byly importovány do Evropy, Japonska i USA, aby zde pomohly léčit pacienty trpící již zmíněnými nemocemi. Ichtyoterapie se stala ke konci 20. a na počátku 21. století v medicíně novým fenoménem. Je celkem přirozené, že si našla cestu i k nám a do okolních zemí.
Na rozdíl od podmínek v horkých pramenech Anatolie, jsou v umělých chovech gary chovány při trochu nižší teplotě vody (28–32 oC), protože (jak vědí především mnozí akvaristé) při nižší teplotě se lépe udržuje biologická rovnováha v akváriu nebo bazénku. Tato teplota je rovněž přijatelná i pro většinu pacientů, může se ale o nějaký stupeň zvýšit. Ve vodě s „léčivými rybami“ totiž musí strávit denně 1,5–2 hodiny a celý léčebný cyklus by měl v optimálním případě trvat tři týdny, nejméně alespoň týden. Nejedná se tedy o jednorázový zázrak na jedno posezení.
K ichtyoterapii se používají mladé ryby v délce 5–8 cm. Jejich počet závisí na tom, jestli si léčíme třeba jen končetiny nebo celé tělo. Při léčbě celého těla je do akce nasazováno 250–300 ryb, které se postarají o důkladný peeling a mikromasáž všech záhybů pacientovy kůže.
Je zajímavé, že svými citlivými tlamkami dokážou přesně zjistit odumřelé, odlupující se vrstvičky kůže, takže jejich jemné oždibování je prakticky bezbolestné. Kromě mechanického zbroušení mrtvých epiteliálních buněk vylučuje „ryba – doktor“ do vody rovněž enzymy, které mají na nemocná místa uklidňující a hojivý účinek, který je připisován především ditranolu.
Protože ryby citlivě reagují na různé chemikálie, v průběhu léčby se musí pacienti zřeknout užívaní veškerých léků a mastiček, protože v opačném případě by mohly gary i uhynout. Po každé léčebné akci se může pacient umýt neparfémovaným mýdlem. Součástí léčby by měl být i správný pitný režim a mírná dieta. Je třeba zdůraznit, že v rámci jednoho léčebného cyklu má každý pacient k dispozici své hejno rybek, které si po skončení léčby několik dní oddechnou od „práce“ a své vnitřnosti vyčistí. Až pak se mohou znovu zapojit do terapie dalšího pacienta.
Parmoušice velkoústá
Zmiňovaná parmoušice velkoústá není u pacientů tolik oblíbená. Tento „těžší kalibr“ dorůstá až do délky 15–20 cm, její chov v zajetí je proto problematičtější. V případě smíšeného hejna obou druhů je tento robustnější druh dominantní, vždy je při zdroji potravy první a své menší konkurentky vytlačí.
Své tělo jsem těmto rybám zatím svěřit nemusel. Ale přiznám se, že by mě lákalo ponořit se mezi ně v jejich domovině. Snad se mi to ještě podaří. Zatím jsem obdivoval jejich léčitelskou činnost pouze v zajetí a byl jsem fascinován skutečností, s jakou důvěrou připlouvají k člověku – svému chovateli i pacientovi. Měl jsem pocit, jako by se za těch několik desítek generací jejich symbiotický vztah k člověku geneticky zafixoval.
Třeba se najdou i mezi rybáři tací, kteří své kožní neduhy svěřit rybám zatím odmítali. Najít v dnešní době na internetu nejbližší léčebnu zabývající se ichtyoterapií by neměl být problém.
Diskuze k článku (0)