Text: Mirek Brát, foto: autor
Kdo ví, do jakého příběhu by chobotnici zasadil, kdyby věděl, že je možná stejně chytrá jako kočka, co spí na předložce u krbu…
Z lásky doběla
Srovnávat inteligenci hlavonožců a savců je troufalé. Přesto však v mnoha směrech vykazují například chobotnice a sépie zajímavé prvky chování, které nelze než neoznačit za inteligentní.
Především – oba druhy mají vynikající zrak. A oči kontrolují také pohyb chapadel, u nichž je zřetelný sklon ke specializaci a dominanci. Určitá chapadla chobotnice používá přednostně k pohybu – a slouží jí tedy jako nohy. Jiná chapadla zajišťují manipulaci s nějakým předmětem a dokonce většinou jedno jediné chapadlo je určeno k prozkoumání neznámého předmětu nebo prostoru.
Od osmiramenné chobotnice pojďme na návštěvu k desetiramenné sépii. Velkým trumfem tohoto tvora je maskovací schopnost. Sépie ale mění barvu nejen v závislosti na okolním prostředí, ale i na momentální náladě. A když je čas rozmnožování, rozpálí to samce sépie obrazně i doslova doběla.
Mateřská chapadla
Chobotnice lásku neprokazuje jen navenek, ale i svými činy. Mnohé určitě překvapí, že tento hlavonožec patří do skupiny starostlivých matek. Zástupkyně některých druhů hlídají nakladená vajíčka a úzkostně je chrání před četnými nepřáteli.
Sépiím příroda nedala takovou šanci projevit mateřské city, protože kladení vajíček je zároveň jejich labutí písní. Jakmile totiž odpoví na volání na zachování druhu, jako jedinci hynou. Taková je skutečnost týkající se sépií ve Středozemním moři. Pacifická sépie Gonatus onyx je výjimkou, o potomky se řádně stará. Stěží ji ovšem potkáte, leda byste usedli před pozorovací okénka batyskafu.
Setkání s hlavonožcem
V Středozemním moři potkáte zejména chobotnici pobřežní a sépii obecnou. Oba druhy jsou stále relativně hojné, i když velké exempláře už většinou chybějí. Na vině je i lov, který hlavonožce dodává na trhy mořských produktů i servírovací podnosy pobřežních restaurací. Pro mě jsou chobotnice a sépie jedněmi z nejzajímavějších živočišných druhů v moři. Vždy mě překvapí jejich chování a emoce, kterými setkání s člověkem provázejí. Změna zbarvení, snaha utéct či odvaha zaútočit.
Viděl jsem chobotnici, která by si pěkně od plic (pokud by nějaké měla) ulevila nad tím, že ji v jejím hradě vyrušuji. Chobotnici, co po mě házela z úkrytu malé kamínky. Chobotnici unavenou a ufuněnou z dlouhé honičky, nataženou jak širokou tak dlouhou na podmořském skalisku. Chobotnici bojovně naladěnou, která mi statečně rameny obtáčela paži rozhodnuta neprodat ani jednu přísavku lacino. A potom je tady moře u toskánské Elby a čas námluv sépií. A zase jedna malá chobotnice, v mělké vodě průlivu u ostrova Korčuly…
Nevím, jestli jsou chobotnice či sépie chytřejší než kočky domácí. Zcela jistě ale mají v zásobě pestrý arzenál chování a projevů, jemuž nelze upřít promyšlenost i originalitu. Na někoho, kdo je příbuzný takové škeble rybničné, výkon hodný uznání. A oči chobotnic a sépií, to je magie! Dívá se na vás jimi úplně jiný svět, svět moře.
Diskuze k článku (0)