Pastičky pod hladinou našich vod

Text: Josef Májsky, foto: autor

Bude to zřejmě tím, že masožravé rostliny z našich vod mají daleko do filmové Adély, která ještě nevečeřela, nebo podobného monstra z různých sci-fi příběhů.

Bublinatky z rodu Utricularia jsou sice rozšířeny především v tropech, kde mohou některé druhy růst i na souši, přesto několik zástupců proniklo až do našich zeměpisných šířek, kde nacházíme výlučně ponořené – submerzně rostoucí formy.

Asi jen málokdo z nás natrefí na vzácné a ohrožené druhy, které jsou například vázány na rašelinná stanoviště. Zato k poměrně běžným druhům, rostoucím především ve výhřevných nížinných vodách s dostatkem živin (mezotrofní až eutrofní vody), patří bublinatka jižní (Utricularia australis). Velice jí je podobná bublinatka obecná (U. vulgaris), která se u nás ale považuje za téměř vymizelou.

Život masožravek

Masožravky patří mezi bezkořenné rostliny. Jejich ponořené nebo plovoucí prýty, dlouhé až přes dva metry, na první pohled připomínají stolístky (Myriophyllum).

K záměně může dojít i proto, že tyto vodní rostliny se často vyskytují na stejných lokalitách. Často tvoří nepropustné houštiny, které poskytují úkryt pro množství drobnohledných i větších bezobratlých. Když tyto rostliny vytáhneme z vody – nejednou namísto úlovku – zjistíme, že u bublinatky jsou prýty porostlé množstvím 2-3 mm velkých měchýřků, zatímco u stolístků nikoli. Na vzrostlých exemplářích jich můžeme napočítat u bublinatky jižní až 4000.

Měchýřky bublinatek představují specifické pastičky, které vznikly proměnou nitkovitých výčnělků listů. Když je rostlina hladová, lapací měchýřky jsou průhledné, po ulovení kořisti (vířníci, krustaceoplankton apod.) ztmavnou. Je třeba říct, že bublinatky i stolístky mohou mít zelenou barvu, na intenzivně osluněných místech u hladiny získají rudý odstín.

Teď, když už víme, že bublinatky nekoušou, protože se živí pouze drobnohlednou potravou, bych se rád zmínil o jejich unikátních pastičkách, které fungují na principu „vývěvy“.

Past tvoří měchýřek, jehož vstup neprodyšně uzavírá záklopka, která se otevírá pouze směrem dovnitř. Kolem vchodu i na ní jsou kratší a delší anténovité výrůstky či chlupy.

Jak tyto pasti pracují?

Každý měchýřek má z vnitřní strany speciální žlázky schopné absorbovat vodu, čímž v pasti vzniká podtlak – vnitřní vakuum. Když kolem této nastražené vakuové pasti plave drobný živočich a zavadí o anténové chlupy – dráždivé receptory – za 1/160 vteřiny se záklopka otevře směrem dovnitř a podtlak v měchýřku vtáhne oběť do pasti.

Během 4/160 vteřiny se past uzavře. Tyto pastičky, pracující rychlostí uzávěrky fotoaparátu, pak začnou kořist trávit a z rozložené potravy získá rostlina ty látky, které není schopna vytvořit fotosyntézou. U všech masožravých rostlin se jedná především o sloučeniny dusíku, i když v případě některých bublinatek to bude trochu jinak, protože například bublinatka jižní i obecná žijí ve vodách s dostatkem živin. Apetit bublinatek je značný, obsah měchýřku dokáží strávit do dvou hodin a past je znovu připravená k lovu.

Na vhodných lokalitách, které nejsou přerybněné a bublinatky zde mají dostatek vhodné potravy, se dokáží během léta někdy až přemnožit. Je to důsledek vegetativního rozmnožování.

Koncem léta se ale tyto masožravky množí i generativním způsobem. Tehdy, když se nad hladinou objeví křehké žluté kvítky, se bublinatky vlastně „prozradí“ a upozorní nás na svou přítomnost. Květy všech druhů jsou velice podobné, takže i naše nejběžnější druhy – bublinatku obecnou a bublinatku jižní – podle nich většinou rozliší pouze specialisté. Rozdílů je několik.

Nejvýrazněji se liší tvarem širokého dolního pysku. U běžné bublinatky jižní je dolní pysk plochý, na kraji zvlněný až kadeřavý, zatímco u bublinatky obecné je sedlovitě prohnutý, na kraji ohrnutý.

Plodem je drobná tobolka, obsahující drobná semínka, jejichž pomocí se rostlina může šířit na nové lokality – vodou i prostřednictvím vodních ptáků, když se semínka přilepí na jejich peří.  Podobně, jako v případě mnoha jiných vodních rostlin, s příchodem zimy i prýty bublinatek odumírají.

Aby dokázaly přežít do dalšího vegetačního období, používají stejnou strategii jako třeba stolístek přeslenatý. Na vrcholu odumírajících prýtů vytvářejí tzv. zimní pupeny (turióny), které klesnou ke dnu a s příchodem jara z nich vyrostou nové rostliny.

Neničme je, rybáři!

Je třeba zdůraznit, že i když se bublinatky mohou na některých lokalitách (kanály, menší rybníčky) přemnožit, tyto masožravé rostliny si nezaslouží, abychom je ničili. Hlavně když nevíme, o jaký druh se jedná. Kromě bublinatky jižní totiž patří všichni zástupci rodu Utricularia mezi druhy chráněné podle vyhlášky MŽP ČR č. 398/1992 Sb. a i bublinatka jižní je v ČR zařazená mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4). Proto například při úpravách břehů rybníků nebo jejich odbahňování je vhodné tyto masožravé rostliny přenést do jiné lokality, kde určitě přispějí k pročištění vody a zlepší životní podmínky fytofilních druhů ryb, které se na tyto jemnolisté rostliny s oblibou vytírají.